Domov

Domov je pocit. Chvíle, kdy stojím v noci v ložnici a dojímám se. Spíme všichni tři vedle sebe, postel s přisunutou dětskou postýlkou mi připomíná loď plavící se po moři. Občas zacpávám jednou rukou Fandovi nos, když pochrupuje (no, ano) a druhou šátrám po dudlíku a hledám v pološeru lapající pusu, která po něm dychtivě chňapne. Ležím veprostřed jako kormidelník, levá, pravá, řídím naší kocábku, která se plaví oceánem snů. Každou bouři ustojíme, ještě jsme se nepřevrhli. K ránu malý kapitán zavelí: „Vstávat!“, a není zbytí. Vylezu s ním pomalu na břeh a periferně vidím, jak se Fanda pokradmu převaluje přes můj kojící polštář a jako lenochod na větvi ještě dospává, co to jde. Spánek má cenu zlata.

Domov jsou vůně a chutě a taky tajné skrýše. Někdy si schovám čokoládu na nejvyšší poličku ve skříni a pak ji chodím uždibovat, to je taková moje malá neřest. Fanda už mě odhalil: „Ty veverko!“ volá na mě, když mě zahlédne, jak se nenápadně plížím do kuchyně na mls. Domov má vlastní řeč. Je oblečený do tisíce slov, narážek a vtipů, kterým rozumí jen jeho obyvatelé.

Je to místo, kde můžeme být přirození a ujíždět si na svých zvláštnostech. U nás to vypadá jako v laboratoři, Fanda pěstuje desítky rostlinek a mechů, chodí kolem s dlouhou pinzetou v ruce jako výzkumník a šťourá se v miskách připomínajících svým obsahem bažiny, dna řek, vzorky nebezpečných organismů.

Já se zas, když je čas, motám v jógových pozicích a už ani nevnímám, že mě František musí všemožně překračovat, když chce v našem malém bytě někam projít. Vařím si nejrůznější bylinky a připadám si jako mocná čarodějka, která v kotlíku míchá léčivé lektvary. A do toho všeho si tady brouká ten náš kulíšek, kterému jsou právě čtyři měsíce, a domov je pro něj celý vesmír.  

Točí se na bok, lítá na našich rukou od zrcadla k zrcadlu, s otevřenou pusou sleduje, jak vařím, a rozčiluje se, když jíme a nikdo ho zrovna nenosí. Domov je přístav a já tu teď už přes čtvrt roku kotvím. Možná i proto si víc než kdy jindy uvědomuji jeho význam. Je to nutnost, nutnost pro duši a nejen pro tu dětskou. Když máme kde bezpečně přistát, můžeme se rozvíjet, růst, v klidu žít. A taky se bezstarostně odrazit, vydat se na plavbu do neznáma, zakoušet všechna dobrodružství světa a nemít přitom strach, co bude. Uvnitř sebe máme totiž pevně zapsáno, že ať se stane cokoliv, máme se vždycky kam vracet.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s