Motýl

Vůně, fialová vůně. Ležím zamotaná do dek, nade mnou stojí Jogínka, našlapuje kolem mě se zapáleným santalovým dřevem a houpe mě v šátcích. Vracím se k sobě. Cítím prsty u nohou, lýtka, břicho, srdce. Obličej a vlasy. Už zase si patřím.

Poté, co ses narodil, jsem zavřela oči a v duchu tápala, kde mám nohy, kde ruce. Necítila jsem je. Kde jsou? Snažila jsem se vnímat svoje dlaně, ale cítila jen ty maličké tvoje. Devět měsíců jsme byli jedno tělo. Pak jsi přišel na svět a hranice se rozvlnily, byly neurčité, rozmazané. Místo vlastního hladu jsem cítila tvůj hlad, tvůj dech byl můj dech, bylo to strašidelné, ztratila jsem se v našich bytostech, v noci se mi zdály hrozné sny.  

Pupeční šňůru jsem přestřihla na sále jako Amazonka, placentu jsem zkoumala s největší úctou a zvědavostí, odpojili jsme se, ano, odpojili. Pár hodin po porodu jsem si v malé koupelně u zrcadla prohlížela břicho a měla dojem, že se na mě usmívá, vypadalo jako splasklý balonek, tak moc mě dojímalo, hladila jsem ho s obrovským vděkem, tak neskutečný dar!

Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat, tak silný zážitek, chtěla jsem to oslavovat, chtěla, ale zapíjejí muži. V přítmí porodnice jsem se tiše proměňovala, oblečená do prožitků jako do noční košile chodila pomalu po chodbě, tiše pozorovala, co se mnou dělá každý další krok. Obsypala bych se květy.

Tak dlouho jsem tě v sobě nosila, každá buňka v těle tě kolébala. Porod byl oheň, který vzplál z nepatrné jiskry a hořel, hořel, hořel, dokud jsi nebyl venku. Všechno moje teplo jsi vstřebal dětskou pokožkou a já teď potřebuju znovu nasát dým do vlastního těla, propnout se jako luk, stoupnout si na špičky, vytáhnut se vysoko vzhůru, naplnit plíce čerstvým vzduchem. Uzavřít naší dlouhou cestu, cítit pod nohama pevnou zem, obejmout nás oba do náruče. 

Celé dny se s tebou pohupuji a teď Jogínka houpe mě. Cítím, jak mnou koluje život, jak pánev odpočívá, tolik vděčnosti, tolik lásky. Nic víc nemám než tohle tělo a jednou nebudu mít ani to. Zavazuje mě pevně do šátků a já se opět dotýkám jasných hranic vlastního já, se zakrytýma očima se nořím hluboko do sebe a nechávám přicházet vjemy, šumy, tlukot vlastního srdce.

Gong tibetské mísy. Jogínka povoluje látky, rozvazuje poslední uzel. Vnímám každou svou část. Je to jako bych se vrátila z dlouhé cesty zpátky domů. Protahuju se a zívám, rozkoukávám se do denního světla. Usměju se na ni. Na sebe samu. Nádech a výdech. Jsem jiná, nová. Jsem máma. Z kukly vylétá motýl. 

2 komentáře: „Motýl

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s