Miluju dramata. Teda jen ta, kterým se můžu smát. Třeba včera si můj syn zasekl při přelézání plotu nohu mezi dřevěnými prkny. Je to zlomyslné, ale ten výjev, kdy tam visí napůl ve vzduchu a volá o pomoc, mě pobavil.
Jen co jsem chytla dceru, která zrovna svištěla dolů z klouzačky, letěly jsme mu pomoct. Jenže ho nešlo jen tak vyprostit, což umocňovalo komičnost situace a já se smála ještě víc, tudíž jsem nemohla zapojit patřičnou sílu. Syna to stresovalo a zvyšoval jekot, čímž rozbrečel Medu.
Groteska. Jen si to představte, žena s pupkem, která by neměla nic těžkého zvedat, tahá svého syna jak dědeček řepu, dítě křičí, že je noha stále uvízlá, druhé škvrně naříká, muselo to vypadat legračně.
Záchranná situace se nakonec povedla, synovi jsem otřela slzy a on se na mě zamračeně podíval, čemu se to pořád chechtám a byl rád, že aspoň jeho sestra s ním soucítí a pláče. „Ona se totiž bála, že tu už navždycky zůstanu zaseklej!“ dodá na vysvětlenou a je rád, že to někdo prožívá s ním, když se u vlastní matky nedočká špetky soucitu.
Další vzrůšo nastalo při obědě, když jsem zahlédla, jak se venku odněkud valí kouř. Odhodila jsem příbory a letěla se podívat oknem v kuchyni. Děti si hned přitáhly židle a sledovaly se mnou, jak se nad protější zahradou vznáší oblak dýmu.
„Ha, hoří!“ vykřikla jsem nadšeně. „Jaké číslo vytočíme?“ Nečekám na odpověď a odpovím si sama: „150, že?“ a už sahám po mobilu. Jenže ve chvíli, kdy se na druhé straně ohlásí dispečerka, mi dojde, že to pravděpodobně nebude požár, ale někdo jen pálí větve.
Horká hlava. Přiznám barvu, že to, co vidím, možná nebude taková katastrofa a že bude ze všeho nejlepší, když to půjdu nejdřív ověřit sama, než pošlou hlídku. Žena souhlasí a já posilněna vědomím, že mám hasičský sbor v zádech, zavelím posádce: „Děti, oblíkat, rychle! Musíme zjistit, co se děje!“
Dcera mezitím využila situace a zcela nevzrušeně pojídá mandle, které jsem schválně nechala na lince z jejího dosahu, aby se k nim nedostala a nezaskočily jí. Jenže jak si vylezla na židli, využila mé nepozornosti, natáhla se po nich, a zatímco jsem se soustředila na záchranu celé čtvrti před ničivým požárem, už jich má plnou pusu. No nic, snad se jí nic nestane, rychle se oblíkáme, obouváme a seskáčeme po schodech dolů na ulici.
V očích mám plameny vzrušení, kdežto syn je trochu nervózní, drží se mě pevně za ruku. Dceři je oheň jedno, hlavně že se dostala k zakázaným ořechům, které spokojeně přežvykuje. Blížíme se k místu činu, stoupám si na špičky, snažím se přes křoví detekovat příčinu dýmu. Malou škvírou ve větvích zklamaně spatřím, co je důvodem velkého kouře i smradu. Malý ohýnek v ohraničeném ohništi, do kterého sousedi zřejmě opravdu jen přikládají suché listí.
Smutně odvelím rotu zase domů. „Už jsem se těšila, že uvidíme pořádnou akci,“ mumlám si se sklopenou hlavou pro sebe. Syn, u kterého bych čekala, že bude taky chtít vidět hasiče, pronese, že je rád, že nikdo nepřijede. „Cože, ty bys nechtěl vidět, jak se hasí požár?“ „Ne.“
Má zřejmě radši klid a předvídatelné situace, zatímco mě baví jakýkoliv nevinný převrat a oživení všedních dní. Možná i proto teď nosím v břiše třetí dítě, které nám již brzy rozvíří jinak dost stabilní rodinné vody – všechno si totiž začalo senzačně sedat, děti v noci spí, občas je i někdo pohlídá, je to s nimi velká pohoda. A proto nastal ideální čas na nový chaos. Nevyspání, nervy, pláč. A samozřejmě taky lásku, radost a tisíc nových důvodu, čemu (a komu) se hihňat. Jak já se na to těším!
Je mi 32 a neumím si představit, že bych v tomhle věku měla toužit po klidu. Jen ať jsou dny pěkně vzrušující, já to potřebuju. Barvy ať jsou syté, dny dobrodružné, stisk ruky pevný, smích upřímný, prožitky autentické. Ať má život jiskru!
Hana Štiková 