Co si odnést z karantény

Od začátku mi připadalo pozoruhodné, že u nás karanténa nastala v době půstu. To, co jindy často ani nevnímáme, teď zažíváme naplno. Ticho, možnost být sami se sebou, srovnat si myšlenky. Chápu, že ne všichni mají podmínky takové, aby mohli v klidu zasednout do tureckého sedu a meditovat – s pobíhajícími dětmi po bytě, obavami ze ztracení práce, starostmi, jak zaplatit příští nájem a strachem o své zdraví a bližní.

DSC01282

Přesto zde ale náhle vznikl prostor, který nám je málokdy shůry dán. Být doma, zavřít se před světem, nenechat se rozptylovat. Překvapilo mě, kolik se na internetu okamžitě objevilo výzev, jak v karanténě nezahálet, cvičit, péct, učit se cizí jazyky, zůstat produktivní. Odraz naší doby. Jakmile hrozí, že budeme muset být nějakou dobu jen sami se sebou, zpanikaříme. Raději si zaplnit život tisíce věcmi a úkoly, než jen spočinout, dýchat, být.

Líbil se mi komentář jedné maminky, že se pro ni se zákazem pohybu nic nezměnilo. Karanténa je pro ni jinými slovy šestinedělím, anebo rodičovskou dovolenou. Musela jsem se usmát, protože sama nosím pod srdcem dítě a můj život se od prvních chvílí naprosto změnil.

V prvním trimestru mi bylo tak zle, že jsem se jen stěží dovlekla do práce a domů. Moudré ženy říkaly: „Uleví se ti po prvních třech měsících, uvidíš.“ V té době mě představa, že mi takhle bude ještě několik týdnů, vůbec neuklidňovala. Co se dalo dělat jiného než to vydržet? Ranní nevolnosti se objevovaly po celý den a často v naprosto nevhodných situacích, na poradě nebo na schůzkách. Nakonec jsem musela požádat o možnost práce z domova. Nikam jsem nechodila a jen čekala, než to přejde. Aniž bych věděla jak, sklouzla jsem přirozeně do karantény.

Když pak byl nařízen zákaz pohybu, moc změn jsem nezaregistrovala. Vlastně něco ano, opravdu mi začalo být po třech měsících lépe. Zatímco si jiní stěžovali, že nemůžou ven a jejich touha po čerstvém vzduchu byla natolik silná, že ignorovali vládní nařízení, já slavila, že je mi líp a mám zase chuť k jídlu. To, že musím být doma, mi tolik starostí nedělalo.

Myslím si, že nejsem jediná, kdo má s takovou karanténou zkušenosti. Vezměme si zmiňované čerstvé matky; postřehli jste snad iniciativy, které se jim snaží zpříjemnit první týdny po porodu? On-line psychology na příjmu, kteří by jim pomohli s poporodními depresemi? Hesla typu: společně to šestinedělí překonáme? V myslích všech je přirozené, že to žena musí nějak zvládnout. Žádná z nás se ale nenarodí s návodem na to, jak být matkou. Můžeme z toho být stejně vyplašené, jako právě teď každý, kdo musí poprvé v životě zůstat dva týdny v bytě a nikam nevycházet.

Obdivuji všechny, kteří v této době myslí na seniory. Nejsou však ohroženou skupinou jen teď, jsou zranitelnější po celou dobu. Někteří žijí v izolaci dlouhodobě a postrádají podpůrnou síť rodiny. Hodně lidí také řeší ošetřovné a jak se postarat o děti. Na podporu při ošetřování člena rodiny bychom ale neměli zapomínat ani po skončení stavu nouze. Kolik lidí musí na úkor práce pečovat doma o své rodiče nebo hendikepované dítě? Vycházíme jim náležitě vstříc? Zajišťuje je stát dostatečně finančně? Myslíme na psychické zdraví ošetřujících? Točíme pro ně videa a utvrzujeme je v tom, že jsme s nimi?

Řekla bych, že taková karanténa, podobná té, kterou teď zažívají všichni, ochromí v průběhu času nečekaně nejednoho z nás. Nyní jsem v tom společně. Brzy v tom můžeme být sami. Teď, když všichni víme, jaké to je, nezapomínejme na to. Podporujme se vzájemně tak, jako to děláme nyní. I po té, co se většině z nás zase vrátí život do normálu.

Krize nás vysvlékla do naha a odhalila naše slabá místa. Zároveň v nás probudila ohromnou touhu a schopnost bez váhání si pomáhat. Šijeme pro druhé roušky, nosíme seniorům domů nákupy, voláme svým blízkým, myslíme na druhé víc než kdy jindy. Stáváme se soudržnější, obětavější, chápající. Modlím se za to, aby šíření nákazy brzy pominulo a všem se nám ulevilo. Zároveň si ale přeji, aby to, co se teď v době postní učíme, ať už o sobě samých nebo o vlídném přístupu k druhým, v nás přetrvalo i nadále.

 

Chrám srdce

Byt kvílí. Za okny se prohání vítr, snaží se prodrat dovnitř. Lomcuje oknem ve světlíku, hučí na půdě. Obklopuje nás ze všech směrů. Cítím se jak v majáku uprostřed bouře, schovávám se pod peřinou. Topení syčí. Na střechu dopadá déšť.

DSC02280

Před očima vidím potemnělý kostel, kresby na stěnách v mihotavém světle svíček, jsem prohnutá krásou, padám na kolena. Před bohem? Ale před jakým? Historie mě ohromuje. Víra mě nenechává klidnou. Jaké to je oddávat se tomu nejvyššímu?

Dočetla jsem Váhu inkoustu od Rachel Kadishové, přes 600 stran dlouhý román odehrávající se částečně v současnosti a částí v 17. století v židovské komunitě v Londýně. Minulost a přítomnost propojují stovky let ukryté listiny a dopisy, které náhle objeví dva vědci. Celá kniha se věnuje židovství, mučednictví, lásce, ženám, kterým nebylo dovoleno studovat. Oddanosti židovské tradici, která vede člověka až za hranice sebe sama. Někdy přímo do náruče smrti.

Životem postav otřásá také Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666. Dnes máme koronavirus a chřipku. Umyvadla zdobí kromě mýdla i dezinfekce a lidé schovávají nosy pod roušky. Dřív si před obličejem drželi kornoutky s bylinami. Koronaviru jsou plné noviny, o chřipce téměř ani zmínka. Proti chřipce máme očkování. Překvapuje mě, že když jsme nadhodila, že se proti ní jdu nechat očkovat, několik lidí vyhrklo, že to je bláznovství, rozjedou se mi nejrůznější choroby, závažně si oslabím imunitu. Podle románu si lidé původně mysleli, že mor přenášejí kočky, tak je všechny pomlátili. Tím se přemnožily krysy a blechy, které byly skutečným přenašečem nákazy. Dnes nad tím kroutíme hlavou. Mně ale bohužel někdy připadá, že i v dnešní době lidé často mlátí kočky, místo aby hubili blechy.

Vichr za okny neustává, přidávají se prudší a prudší lijavec skrápějící okenní tabulky. Moře pod námi se bouří, vlny se rozbíjejí o kamenné zdi našeho majáku. Ačkoli jsem racionální, někdy mi připadá, že příliš spoléháme na rozum. Duchovní krizi říkáme deprese, vytržení psychóza, truchlení chceme zahánět antidepresivy, místo toho abychom si přiznali, že smrt opravdu bolí. Nedokážeme vydržet nepohodlí. V utrpení nenalézáme význam. Už nejsme zvyklí na bolest. Chceme ji vymýtit tak snadno a lehce, jako když smažeme nepříjemného známého na Facebooku. Někdy nám všem, i těm, kteří si myslí, že v nic nevěří, chybí něco hlubšího, co by nám dodávalo odvahu.

Dodává věřícím sílu bůh? Jednou bych chtěla přijít na to velké tajemství. Odhrnout závěs, před kterým stojí řady modlících. Pokaždé mě dojme, když vstoupím do kostela a v lavicích vidím mlčky sedící postavy se skloněnou hlavou. To ticho. Zastavení času. Kouzlo kostelů a jejich posvátnost mě oslňuje.

Kéž bych se jednou dozvěděla víc. Nebo se alespoň přiblížila pravdě. Pod víčky si představuji, jak světlo naší ložnice září do daleka a vysílá jednoznačný signál – jsme tu, je tam někdo? Podobně jako člověk po staletí spíná ruce k nebi s toužebným přáním v očích a modlitbou na rtech. A celý život čeká na odpověď. My všichni čekáme.

Pod kola

20191006_191352 (2)Jo, jsem zpovykaná holčička, která dostává od táty spousty peněz jako náhradu za to, že se kdysi rozešel s matkou, která mě taky zaplavuje drahejma botama, šatama, kabelkama a prachama, aby se zbavila černýho svědomí za to, že se mi v dětství moc nevěnovala. Randila s milencema, opíjela se šampaňskym, nechávala si upravovat poprsí, vyhlazovat vrásky a obarvovat vlasy ve snaze zakrejt to, že stárne, což se jí stejně nepodařilo a mě mezitím vychovávaly chůvy. A teď jsem tady, projekce snů o tom, čeho všeho jednou dosáhnu a jak budu úspěšná. Měla jsem všechno, špičkový vzdělání, kroužky, doučování, psychology, nejlepší hadry a mobily, cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Projekt, kterej se nezdařil, spratek, co neví, co chce.

S Petrem už jsem se nenamáhala ani slovně rozejít, prostě jsem z jeho loftovýho bytu v centru města jednoho rána odešla, zatímco ještě spal. Po cestě ze schodů jsem si blokla jeho číslo a dělala jako že nic. Protože ono vážně skoro nic nebylo. Jen pár společnejch večerů, pár čár koksu vyšňupanejch z pozlacenýho podnosu u něj na bytě, pár večírků u mě několik milostnejch pokusů o něco, co by se snad dalo nazývat láska, kdyby to bylo tak o sto procent lepší. Jenže nebylo. Smůla.

Loučení mě nebaví, stejně tak vysvětlování toho, proč to zřejmě nepoklape, natož pak nějaký poplácávání po rameni s tím, že budeme přece kamarádi, tak nebuď smutnej. Ne nebudeme, sorry.

Jo, jsem zlá, sadistická svině, která si hraje s druhejma. Táhne mi na třicet a nevim, co se životem, jednoduše všechno mám a zároveň nemám do čeho píchnout. Studovala jsem dálkově na soukromý škole psychologii, ale nebavilo mě to. Odjela jsem na jazykovej pobyt do Anglie, ale nudila jsem se tam. Pracovala jsem v jedný PR agentuře, docela fajn kolektiv, i peníze, ale nenaplňovalo mě to. Randila jsem asi s desítkama zazobanejch kluků, ale stačilo je získat, svést, vyspat se s nima a už mě nevzrušovali.

Takže tady stojim, čekám na tramvaj, právě jsem opustila dalšího adepta na dlouhodobej vztah, choulim se do kabátu, v puse pachuť včerejší divoký noci, rozmazaný oči, těšim se domů, až se trochu vyspim, jestli to vůbec půjde po tom, co jsme do sebe všechno naprali a pak se budu dál bezvýznamně potloukat životem.

A v tom okamžiku se všechno změní. Někdy stačí jedna vteřina, jedna osudová chvíle, po který už nikdy nebude nic jako dřív. Ne, neodjedu do Indie, abych v ašrámu začala cvičit jógu, dosáhla osvícení a poznala konečně hloubku života. Nestanu se spasitelkou, která zachrání tucet africkejch dětí a pár bezdomovců k tomu. Ani se náhle nezamiluju do toho pravýho, kterej mi změní život. Něčí ruce mě strčej pod tramvaj.


Jestli si myslíte, že tahle nehoda způsobí, že ochrnu, budu na vozíku a náhle si opravdu uvědomim vzácnost zdraví, pletete se. Možná by sice bylo na čase, aby mi došlo, že to co mám, není samozřejmost, trochu se uskromnila a přestala si furt stěžovat. Jenže tak jednoduchý to není. Mám rozbitou hlavu, pár modřin a hlavně jsem totálně nasraná.

Slyšim rozrušený hlasy, lidi se kolem mě semknou, někdo mi chce pomoct se zvednout a někdo jinej říká, ať se mnou nikdo nehejbe, musíme zavolat sanitku, ale já je neposlouchám, už se drápu na nohy, nadávám a chci vyrazit za tim, kdo do mě vrazil. „Co to bylo za debila?!“ vykřiknu rozrušeně, jakmile se mi podaří se nadechnout. Tramvaj naštěstí právě dobrzďovala do zastávky a nejela rychle, ale i tak mi teče po čele čůrek krve a jsem celá potlučená.

Něčí ruce mě držej při zemi. „Můžete mít otřes mozku,“ říká mi nějakej chlapík. „Radši vydržte sedět, než přijede sanitka,“ radí mi.

„Na to seru! Viděli jste, kdo to byl? Volejte policii. Vždyť mě mohl zabít!“ řvu jako pomatená. Lidi se rozhlížej, nejistě po sobě koukaj a nikdo nic k věci neřiká, jen samý rady o tom, co mám dělat a co nedělat, což mě naprosto vytáčí.

Kypí ve mně zlost a bolest, ale taky o dost nepříjemnější pocit, kterej už jsem dlouho necejtila. Slizce se mi omotává kolem krku jako prsty vraha, tiskne mě a dusí. Strach.


Jako malá jsem se bála, že nás opustí táta. Věděla jsem moc dobře, že to mezi rodičema neklape. Samý hádky, táta prchal pryč a máma doma zapíjela samotu a vztek. I když se otec choval jak zmetek, toužebně jsem si přála, aby s náma zůstal a měl nás rád. Říká se, že děti nerozuměj tomu, když se jejich rodiče rozváděj, ale to je kec. Mohlo mi bejt pět let a chápala jsem to všechno až moc dobře. Když se definitivně sbalil a odešel, uzavřela se světem dohodu. Už nikdy nikomu nedovolim, aby mi tak ublížil.

Dařilo se mi to plnit. Všechny kluky jsem opustila dřív, než by oni snad mohli opustit mě. Ubližovala jsem jako první, s předstihem. Nikoho jsem nedokázala milovat, odevzdat se mu a důvěřovat. Nebyla jsem schopná fungujícího vztahu. Stále se bojim kudly vražený do zad. Hluboko v sobě si nesu strach z bolesti, opuštění a bezmoci. A najednou je tu zákeřná postava stojící za mnou. Někdo, kdo do mě, když to absolutně nečekám a nemůžu se bránit, prudce strčí.

Přiřítěj se blikající modrý světla, sanitka a sexy záchranáři. Přistihnu se, že si je vteřinu prohlížim jako objekt touhy a přemejšlim, jaký by to bylo rozdat si to s nima rovnou v sanitce. To je jen důkaz toho, že se mi nic tak vážnýho nestalo. A nebo toho, že jsem nemravná za každý situace. Hlouček lidí kolem mě se náhle rozprchne. Vidí, že jsem v péči záchranářů, jejich úloha splněna, představení skončilo.

Saniťáci mi pomáhaj dovnitř jejich vozu. Pořád opakuju, že do mě někdo vrazil, že musíme zavolat policii. Čistej mi čelo a měřej tep. A taky kontrolujou zornice. Mluvim překotně, srdce mi buší, potim se.

„Slečno, tak povídejte, čim jste se nám to posilnila,“ ptá se jeden z nich rozverně.

„Jak posilnila?!“ vyštěknu. Co je jim po tom, že jsem si ještě před odchodem od Petra dala menší čáru a kopla do sebe panáka? Ať mě nechaj bejt a radši řešej, co se tu kolem potuluje za magora, kterej strká lidi pod kola.

„Vy fakt chcete řešit moje posilnění a ne to, kdo do mě strčil?!“ pokračuju naštvaně a hned je mi jasný, že jsem to přehnala. Oni přece za nic nemůžou a jsou to sympaťáci. Tenhle můj agresivní styl ničemu nepomůže. Dochází mi, že ve mně viděj sjetou zlatokopku, která se po propařený noci vyřítila ven na ulici, přerazila se a spadla pod tramvaj.

Suše odvětí, že mě teď vezmou do nemocnice na rentgen a prej, ať pak hodně piju. Vodu. Jsem jim u prdele, za chvíli mě vysaděj ven a tim to pro ně skončí, což mě najednou v tom mym amoku a šoku z celý situace štve ještě víc. Chci, aby se mi do háje věnovali. Aby mi věnovali tu svoji pitomou pozornost! Jsou přece záchranáři ne? Měli by mi pomoct. Něco na ně vykřiknu a pak se přistihnu, že brečim, tečou mi slzy, bulim jak děcko, nechci bejt tak pitomá, ale bohužel jsem. To všechno ten chlast a koks, jsem po něm někdy fakt nevypočitatelná. Je mi jasný, že mi v tomhle stavu vážně nikdo neuvěří, že jsem nespadla sama. Už vidim, jak budou policajti s vervou řešit problémy namyšlený slečinky v krásnejch hadrech, pro kterou je největší problémem to, že ji po prošňupaný noci bolí ten její malej roztomilej frňáček, chudinka malá.

Jenže to je přesně to, co mě štve. Všichni si snad odjakživa myslej, že mám šťastnej život.  Mám bohatý rodiče, peníze, na instagramu stovky fotek z dovolenejch po celym světě. Vypadám ultra spokojená a bezstarostná. Můžu si dělat, co chci. Nikoho by ani nenapadlo, že i já dokážu bejt vážná a zachmuřená a cejtit bolest. Nikdo nic neví o prázdnotě, která mě děsí, když jsem sama. O úzkosti, která mě dusí, protože si nejsem ničim a nikym pořádně jistá. Ani sama sebou.

Záchranáři se mnou už nic nekonzultujou, jsem prej zmatená, odvezou mě do nemocnice a já už přestávám protestovat. Jsem unavená a všechno mi začíná bejt zase úspěšně u prdele.


V nemocnici čekám asi půl hodiny, než jdu na řadu. Doktor mě prohlídne, udělá mi rentgen a pak mě pustí s tím, ať si jdu domů odpočinout. Vyjdu ven, zapálim si cigáro a volám to celý Noře, kamarádce ze střední. Je patřičně v šoku a chce za mnou přijet.

„Ne, v pohodě, zajdu na policii a dám ti vědět, jak to dopadlo,“ říkám jí.

„Oukej, hned mi zavolej,“ ona na to. Rozloučíme se a já si vygooglim, kde je nejbližší policejní stanice. Zkontroluju obsah kabelky, jestli mám všechno. Vytáhnu peněženku. Doklady, dojde mi hned. Do prdele, nechala jsem u Petra občanku! Rýsovali jsme s ní ten pitomej koks. Prohledávám ještě jednou všechny kapsy, ale je jasný, že zůstala u Petra v obýváku na stole.

Nikdy nechoď na policii bez dokladů, poučka číslo jedna. Budu se k němu muset vrátit. Bože můj. Dobře, tak jo, vzhledem k tomu, že jsem mu o rozchodu ani neřekla, můžu dál hrát, že se mezi náma zatím nic nestalo. Prostě tam přijdu, povim mu, co se mi přihodilo, mohl by mě podpořit, zajít se mnou za bengama, nakonec to třeba nebude tak špatný mít v něm oporu a doprovod. Nasedám zpátky do tramvaje a s lehkou nervozitou mířim zpět k němu. Když se bude ptát, proč jsem ráno tak náhle zmizela, nějak to okecám, prostě jsem potřebovala jet domů a on ještě spal, nechtěla jsem ho budit.

Vystoupim na zastávce, kde jsem ještě před chvílí ležela rozplácnutá jak vorvaň. Stáhne se mi žaludek. Přijdu k jeho baráku a zazvonim. Nic. Zvonim znovu. Asi ještě spí. Držim prst na zvonku, dokud se neozve jeho hlas.

„Haló?“

„Čau Petře, to jsem já, pustíš mě nahoru?“ snažim se, abych zněla co nejvíc sebejistě.

„Ahoj,“ pronese a udělá dlouhou pauzu. „Oukej. Pojď,“ dodá pak. Něco tuší, sakra. Vycejtil to.

Cejtim se jako školačka, která jde pozdě na hodinu. Stoupám tmavym činžákem nahoru do třetího patra. Zazvonim. Otevře mi rozcuchaná mžourající postava.

„Co se ti proboha stalo?“ zeptá se unaveně. Zarazí mě, že to zní, jako kdyby se ptal jen ze slušnosti a ne z opravdovýho zájmu. Poodstoupí od dveří a pustí mě dál. Chvíli váhám, jestli mu dát pusu. Nakonec ho letmo políbím na rty, polibek neopětuje, vyzařuje z něj odstup a chlad.

„Nějakej idiot do mě na zastávce vrazil a já spadla pod tramvaj,“ vysvětluju a hned přejdu do obýváku k oknu, kde tuším, že bude ležet moje občanka. Opravdu tam je, olíznu ji, hořká pachuť zbytků koksu na jazyku. Strčim si ji do kabelky. Sednu si na chvíli na křeslo k oknu a otočím se k Petrovi.

Stojí nehnutě ve dveřích obýváku. Pokusím se na něj usmát. Úsměv neopětuje. „Co je?“ zeptám se. Snažím se chovat přirozeně, ale cejtim, že mezi námi vyrostla zeď.

Pomalu přejde ke mně a sedne si do křesla naproti. Dívá se mi do očí, nic neříká a já najednou ucejtim v žaludku zvláštní pocit. Strach a impulz v mojí hlavě, kterej mi říká: Uteč!

„Jsi nějakej nasranej,“ podotknu. Dál mlčí a propichuje mě pohledem.

„Dobře, fajn, jak chceš,“ nadechnu se. Zřejmě nemá cenu hrát tu nějaký divadlo. „Asi jsi vytušil, že to mezi náma nebude fungovat. Je mi to líto, promiň,“ řeknu.

Dál mlčí a pak pomalu pronese: „Jo, to jsem vytušil.“

„Omlouvám se,“ dodám ještě a už se zvedám k odchodu. Nemá cenu tu bejt dýl, než je vyloženě nutný. Nemusí se na mě aspoň tvářit takhle nasupeně, proboha. To pro to nemá pochopení? Vždyť mezi náma skoro nic nebylo.

„Seď,“ přikáže mi náhle. Přejede mi mráz po zádech. Co to s nim sakra je?

„Hele, jestli dovolíš, ráda bych šla na policii. Tebe zřejmě neudivuje, že mám moncla a rozbitou hlavu, ale mě to dost sere a chci to řešit,“ prudce vstanu a vydám se ke dveřím.

Vystřelí na nohy jako šíp a chytne mě za zápěstí.

„Co to děláš, ty magore?!“ vyjeknu. Je blízko u mě, táhne mu z pusy a drtí mi ruku. „Pusť mě!“ zaječim.

„Ty si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?!“ cedí skrz zuby. „Že si se mnou prostě užiješ a pak mě pošleš bez vysvětlení do háje? To ti přijde normální?“

„Co blbneš, proboha?“ nechápu, kde se to v něm bere. Pevně mě drží a pak se mnou praští o pohovku. Ty ruce. Jeho ruce. To on mě strčil.

„Petře, ty ses úplně zbláznil, co to do tebe do prdele vjelo?“ ječím na něj a drápu se na nohy. Je rychlejší, zalehne mě a chytne mě za ruce. Tyčí se nade mnou jako věž, obličej zkřivenej zlomyslnou radostí.

„Ne, holčičko, se mnou vyjebávat nebudeš,“ skřípe zubama a chladnokrevně se usmívá. V mžiku mě chytí za krk. V panice kopu a zmítám se. Nemám absolutně šanci. Z úst mi vychází skřek a sípání, zatímco on mě s ledovým klidem škrtí.


Pocit neuvěření. Po celou dobu mám pocit, že to, co se děje, není pravda, že je to nějaká pitomá hra. To není on, něčeho takovýho není schopen. Čekám, kdy ze mě stáhne pracky, rozesměje se a řekne, že to je celý jenom divadlo. Připadá mi to tak absurdní a jsem v takovym šoku a vystrašená, že se opravdu nezmůžu vůbec na nic, než na popírání celý situace.

A pak jeho stisk vážně povolí. Odtáhne ruce, sesune se ze mě. Odejde pryč z místnosti. Posadím se, držím se za krk, zhluboka se snažím nadechnout, celá se klepu a nemůžu se hnout. Vrátí se zpátky se sklenicí vody. Podává mi ji. Když si ji nevezmu, s povzdechem ji položí na zem přede mě. Přejde do křesla k oknu a zapálí si cigaretu.

„Došlo mi to hned, co jsi ráno beze slova odešla. Jo, vyběhnul jsem za tebou. Chtěl jsem tě zastavit,“ pronese tiše.

„Zastavit?!“ chrchlám zděšeně.

„Jo, chtěl jsem tě zastavit, ale tys byla rychlejší, vrazil jsem do tebe omylem, spadla jsi,“ dodává klidně.

Nezmůžu se ani na slovo.

Přiblíží se ke mně, chce mě obejmout. Odstrčím ho. „Proboha, co to meleš?!“

Neodpovídá, jen se na mě soucitně dívá. Všechno vnímám odněkud z dálky, jsem jako v mlze.

„Chci, abys zůstala,“ dodá a položí mi ruce na ramena. Pevně mi je stiskne, až to zabolí.

Nedokážu nic říct, natož mu odporovat. Jsem podělaná strachy.

Úplně obrátí. Zabalí mě do deky, pohladí mě po vlasech. Usmívá se na mě. Je mi z toho na blití. Bojím se ho jakkoliv vyprovokovat, jsem naprosto ochromená, nedaří se mi dát dohromady souvislou větu. Sedím tam, klepu se strachy. Nastane noc a já nezamhouřím oka. Ráno se sbalí a odjede do práce. Vypadnu z jeho bytu co nejrychleji, jak to jde a jedu okamžitě domů. Paranoidně se otáčím, jestli není za mnou.

Neustále mi zvoní telefon. Nora. Nemůžu jí to vzít. Co jí mám jako říct? Cejtim se tak poníženě. Hrozně se stydim. Chci na to zapomenout, vymazat to z hlavy.

Doma v koupelně se na sebe podívám do zrcadla. Po tváři se mi začnou kutálet slzy. Rychle je setřu, svlíknu se, vlezu si do sprchovýho koutu a pustim na sebe horkou vodu. Chci ze sebe smejt všechno, co se stalo. Všechen ten hnus. Sprchuju se asi hodinu. Osušim se a oblíknu, přejdu do kuchyně, vytáhnu z lednice láhev bílýho a naklopim do sebe několik dlouhejch loků.

Sednu si na gauč a jsem naprosto utlumená. Cejtim se jak vykotlanej pařez, prázdná, dutá. Najednou někdo zazvoní. Nadskočim hrůzou. Přišel mě zkontrolovat. Blokla jsem si přece jeho číslo, mohl mi tisíckrát volat a já mu neodpovídám, je jasný, že je nasranej. Bože můj. Co mám dělat? Budu předstírat, že tu nejsem. Sevřu pevně lahev, jedinou zbraň. Bušení na dveře.

„Haló, jsi tam?“ ozve se dívčí hlas. Nora! Vyskočim a přejdu ke dveřím. Opatrně vykouknu ven.

„Proboha,“ neskrývá úlek.

„Čau Noro,“ odvětím.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptá se nejistě.

„Jo, pojď,“ otevřu jí dveře.

„Volala jsem ti asi milionkrát, měla jsem o tebe vážně strach. Co se stalo?“ ptá se.

„Hele nic, promiň, byla jsem unavená, přišla jsem domů a usnula jsem,“ zalžu a podávám jí lahev vína: „Chceš?“

Bezmyšlenkovitě ji ode mě vezme a položí ji na stůl. Prohlíží si mě zkoumavým pohledem.

„Bylas na tý policii?“

„Ne, hele nakonec ne,“ řeknu rozmrzele. „Nemám na to náladu. Stejně na nic nepřijdou,“ dodám úsečně. Vůbec nemám chuť se s ní o tom bavit. Selhala jsem. Sesunula jsem se ze svý pozice, ve který jsem měla vždycky navrch, do role ubohý oběti, a to mě děsí. Nora mlčí, neví, co říct. Já na ni nezúčastněně mžourám a mám chuť jí poprosit, ať odejde.

„Včera jsi působila odhodlaně, že to budeš řešit. Co se stalo?“ vyptává se.

„Odhodlanost mě přešla,“ pokusím se o úsměv. „Co ty, jak se máš?“ snažím se převést řeč jinam.

Zvonek u dveří. Celá se napnu, Nora zpozorní. Nehýbu se.

„Mám jít otevřít?“ zeptá se.

„Ne, ne, už tam jdu,“ rychle vstanu. Kukátkem se podívám, kdo tam je. Petr. Na okamžik zaváhám. A pak mu pomalu otevřu. V první chvíli vidím, jak se mu v očích zrcadlí vztek. Otevřu dveře dokořán, aby v pokoji zahlídnul Noru. Jeho výraz se rázem promění.

„Ahoj, zlato,“ řekne a políbí mě do vlasů. Jsem celá jak z kamene. „Ahoj!“ houkne na Noru a ta mu opětuje pozdrav.

„Přišel jsem se jenom podívat, jak ti je. Doufám, že ti bude brzo líp,“ řekne dostatečně nahlas, aby to Nora slyšela.

„Díky,“ syknu. Stojí dál ve dveřích a ve mně se hromadí nenávist. Nora se zvedne a přejde do chodby. „Mám jít?“ zeptá se. „Nechci vás rušit.“

„Ne!“ vykřiknu zprudka, až mě to samotnou překvapí. „Ne, ještě to musíme všechno probrat,“ dodám mírněji. Zahlídnu, jak Petr svraští čelo. Nora po nás těká očima. Petr kývne. „Uvidíme se později,“ řekne nakonec. Zavřu za ním beze slova dveře a zamknu na všechny západy. Přejdu do kuchyně, opřu se o linku a zhluboka se nadechnu.

„To byl ten Petr, o kterym jsi mi říkala?“ zeptá se zvědavě Nora.

Neodpovídám. V hlavě mi šrotuje. Začínám mít vztek. Ohromnej vztek. Jak mi mohl něco takovýho udělat? Jak mě mohl dostat do takový situace? Jak mohl způsobit, že mlčim? Že to neřešim? Chce se mi křičet, ale nemůžu. Nevnímám, co Nora říká. Na co se ptá. V hlavě mi pulzuje tep, zatínám pěsti. Přerývavě dýchám. Zvítězil na plný čáře. Jsem na jeho straně. Chránim ho. Chránim násilníka! Jak se tohle mohlo do prdele stát?

Náhle vidím samu sebe, jak stojim jako malá v kuchyni a pozoruju, jak za sebou táta zavírá dveře. Ochromuje mě bezmoc. Nejhorší pocit na světě, se kterym si neumim poradit. Beznaděj je jako bejt na dně studny a vidět, jak někdo nahoře zavírá poklop. Poslední paprsky světla se ztrácejí. Zůstane jenom tma a vlhký kluzký stěny. Pozoruju, jak nám otec mizí ze života a máma hledí nepřítomně před sebe. Jsem slabá, malá a nikdo mě neposlouchá. A teď tu stojim v kuchyni, o mnoho let později a cejtim se podobně mizerně jako tenkrát. Nechápu, že jsem tehdy nekřičela. Že neřvu teď. Pětiletá holka a já, stojíme tu obě a dusíme v sobě vztek, máme strach, cejtíme bolest a mlčíme. Ničíme se, necháváme se ničit.

V tu ránu mi dojde, že nejde jenom o Petra a jeho ruce. Všechen nevyřčenej vztek jsem od mala obracela do sebe. Trápila se. V ničem nenacházela radost. Nedokázala jsem bejt spokojená. Studium psychologie, výjezdy do zahraničí, všechny ty moje zoufalý pokusy o nalezení práce snů. Nic mě nedokázalo udělat šťastnou. Protože jsem prostě a jednoduše rezignovala. Vnitřně jsem odporovala světu, ve kterym mě nikdo neposlouchá, nikdo mi nedal najevo, že na mně a mym hlasu záleží. A nakonec se ještě nechám týrat a budu zticha?!

Projede mnou vlna zhnusení a odporu. Konečně začínám přicházet k sobě. Teď se můžu bránit. Můžu zařvat mnohem silněji, než když mi bylo pět.

„Doprdele!“ bouchnu pěstí do kuchyňský linky a z očí mi vytrysknou slzy. „Kurva!“ řvu a nadávám. Nora stojí opodál, celá ztuhlá. Chodím po kuchyni, držím se za hlavu, padaj ze mě nadávky a překotně opakuju, že musíme okamžitě něco udělat. Jít na policii. Promluvit. Rychle, okamžitě. „Noro, pojď se mnou,“ řeknu naléhavě. Pětiletá holka zakřičela, třicetiletá se konečně začala bránit.


Nora mě doprovodila na stanici. Místo úlevy mě čekalo kolečko vysvětlování. Policajti nechápali, proč jsem se neozvala hned. Proč jsem se vracela do bytu k Petrovi a proč jsem po jeho útoku zůstala do rána. Chtěli důkazy. Sepsali protokol, ale mně bylo jasný, že můj případ rozhodně není na prvním místě a že se jím budou zabývat až bůhví za jak dlouho. Byla jsem z toho rozlícená a zklamaná. Ten den jsem přespala u Nory. To, že Petr nebude za svoji hrubost a násilí okamžitě potrestanej, mě naplňovalo neuvěřitelnym hněvem. Nedokázala jsem pochopit, že mu to prostě prochází.

Bylo mi smutno a chvílema jsem pochybovala o tom, že se něco změní. A tak jsem druhej den, zatímco Nora odešla do práce za neustálýho ujišťování, že zvládnu být sama, vytočila nakonec číslo člověka, kterýmu jsem se do tý doby snad nikdy otevřeně nesvěřila a neřekla mu o pomoc. Táta.

Nevkládala jsem do toho mnoho nadějí. Už jen proto, že jsem o něm od mala neměla příliš valný mínění. Životně mě zklamal, proč by teď měl zafungovat? V jeho hlase ale znělo upřímný zděšení. Prý pro mě okamžitě jede a odveze mě k sobě. Kontaktuje právníky. Došlápne na policii. Zajistí pro mě všechno, jen ať jsem v pořádku. Poprvé za tu dobu, co za sebou práskl dveřmi, jsem měla pocit, že mu můžu zase trochu věřit a uvolnit se.

Když dorazil, pevně mě objal a starostlivě si mě prohlížel. S úlevou jsem se svalila na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. Celou cestu autem nadával a rozčiloval se. Bál se. A mně to dělalo zatraceně dobře. Jo, jsem rozmazlená holčička, která ale nikdy od rodičů nechtěla peníze, ale pozornost a lásku. Zatímco jel po dálnici jako o život a na hlasitej odposlech kontaktoval právníky s tím, co se mi stalo a že se musí okamžitě začít jednat, jsem se nechala ukolíbat vlnou jeho hlasu a pomalu se propadala do konejšivýho spánku.

Možná je to hraniční zkušenost, která se neměla stát. Ale spustila ve mně něco důležitýho. I když jsem se nechala zastrašit a zahnat do kouta, nakonec jsem nalezla svůj hlas. Zavolala o pomoc. Nezůstala sama. Dala tátovi druhou šanci. Postupně se ve mně všechno převracelo, skládalo a pootáčelo jiným, novým směrem. Já vím, ještě zdaleka není vyhráno. Vnitřní hlas mi ale šeptá: teď jsi konečně v bezpečí.

Dvojí princip

Je to on. Sedí na baru a oči má jen pro ni. Poleje mě horko. Vezme pramen jejích vlasů a dá jí ho za ucho. Samý úsměv. Před sebou má sklenku whiskey. Ona pije víno. Krátké šaty, dlouhé vlasy, vidím ji zezadu, ale dokážu si domyslet, že má krásný výstřih, jemný obličej, všechno, co já ne.

390292_2759435071906_1667671304_n

Poleje mě horko. Svět se ve vteřině zastaví. Zatmí se mi před očima. Ani nedýchám, celá ztuhnu. Zezadu do mě vrazí nějaký člověk. Prý ať jdu buď dovnitř, nebo ven. Stojím u vchodu klubu, bar a je dva mám přímo před sebou. V místnosti napravo se tančí, barevná světla ozařují uvolněné obličeje lidí vlnících se na elektro, barman zrovna obsluhuje nějakého zrzka a dívku s dredy až po zadek a já tam stojím jako zkamenělá. Náhle se rychle otočím na patě a vyběhnu kolem šatny a vyhazovače ven. Málem vrazím do partičky lidí vcházející dovnitř, připraveni se bavit, užít si dnešní noc.

Venku se dám do běhu, po pár metrech se zastavím, chytnu se za hlavu a z plných plic ze sebe sypu nadávky. Skupinka lidí shluklá kolem lavičky pod stromem se po mně otočí. Dopíjejí lahev tvrdého a pouští si z mobilu písničky. Z ruky do ruky jim putuje brko, jsou tak mladí, tak spokojení, tak bezstarostní, že mám chuť vrhnout se i na ně. Zuřím, pění ve mně krev, cítím, jak mi do obličeje stoupá horkost. Ne, takhle to nenechám, to tedy ne. Nadechnu se. Popojdu ještě pár kroků, v hlavě mi šrotuje. Co mám udělat? Co mám do háje udělat? Konsternovat ho. Ano. Stoupnout si k nim, poklepat tý děvce na rameno, chytnout jí za vlasy, praštit jí obličejem o barový pult.

Zeptám se skupinky na cigáro. Všichni ztichnou, týpek s kapucí na hlavě mi jedno podává a připaluje mi. Jen co popojdu pár kroků, slyším, jak si dvě holky něco šuškají. Je mi to jedno. Ať si myslí, co chtějí. Pomalu se zklidňuju a vymýšlím plán.

Jakmile se vracím úzkou táhlou chodbou zpět do klubu, jsem jiná. Chladnokrevně klidná. Vyhazovač po mně střelí pohledem a krátce pokyne, že můžu vejít dovnitř. Jsem jako gladiátor vstupující do arény. Vidím je tam, zrovna ji lehce políbil na krk, rukou ji hladí po stehně, něčemu se smějí. Všimnu si tenkého náramku na její paži, něco jí šeptá, flirtuje s ní, laškovně ji popichuje. Užívá si to a ona je v sedmém nebi. Nenávidím je.

Pamatuju, jak jsme se setkali poprvé, byla horká letní noc a já vyrazila na venkovní párty u řeky. Dost jsem toho vypila a pak jsem ho zahlédla, jak se pohupuje do rytmu, v jedné ruce pivo, v druhé cigaretu, trochu shrbený, nemotorný. Neoslovila jsem ho hned, pozorovala jsem ho zpovzdálí, každý jeho pohyb, gesta, mimiku. Věděla jsem, že bude můj. Všechno ostatní pro mě přestalo existovat, byl jen on a pro něj bych udělala všechno.

Vlastně se těším na jeho reakci, šok, který mu způsobím, až ho načapám při činu. Na to, jak se od ní hned odtáhne, začne zmatkovat, překotně vysvětlovat a já nad ním budu mít moc. Ten jeho prosebný pohled, snahu mi všechno vysvětlit, popřít, zamaskovat.

Nadechnu se a rázně vykročím přímo k nim. S bušícím srdcem mu poklepu na rameno. Otočí se na mě. Dál se usmívá od ucha k uchu. „Přejete si?“ zeptá se mě.

Strnu. Dívám se mu do očí. Znám ho dokonale, je můj. A on si mě prohlíží, jako by mě viděl poprvé v životě. Co to na mě hraje? Mlčím. Nechápu.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptá se mě a trochu nervózně střelí pohledem po své společnici. Ta vyprskne smíchy, vezme do ruky sklenku vína a vypije jí do dna. Pohrdavě na mě pohlédne, modré oči, husté obočí. Žertovně se ptá, jestli jsem si je prý s někým nespletla. Vysmívají se mi. Oba dva. Smějí se mi do očí. Nemůžu uvěřit.

Z obličeje mi vyprchá všechna barva, něco zamumlám, už nevím co, otočím se a mizím od nich. Slyším ještě, jak oba propuknou smíchy, pak se políbí, hlasitě, nemravně se líbají, nesnáším je oba, motá se mi hlava, klepou se mi ruce, dívám se do země, odcházím úzkou chodbou ven, stěny se přibližují k sobě, svírají mi plíce, nemůžu dýchat, slyším jen, jak mi v hlavě pulzuje krev, potím se a mám strach, velký strach. Dám se do běhu, utíkám, rychle vpřed, nic nevidím, neslyším, jen zdrhám, sama před sebou, před nimi, před svými představami, před zlostí, kterou cítím k dvěma neznámým lidem, před všemi city, které jsem chovala po celou dobu k němu.

Vzpomínám, jak jsem ho tenkrát viděla na nábřeží, jak se otočil a zasmál se na mě, ale teď mi začíná být jasné, že neviděl mě, ale někoho vedle, možná jí. Šla jsem pak za ním celou cestu domů, sledovala jeho kroky, ale on si mě nevšiml, ani jednou se mnou nepromluvil. Nemůžu se nadechnout, zakopávám o patník, padám na zem, rozbiju si hlavu o chodník, teče mi krev.

Celé to byl výplod mojí fantazie. Na malý okamžik prohlédnu, sedím na zemi, držím se za hlavu, někdo cizí se mě ptá, jestli jsem v pořádku a pomáhá mi na nohy. Nesouvisle odpovídám. Ztrácím se sama sobě, chci zmizet, nebýt. Jak mám poznat, co je pravda a co lež? Co si vymyslela moje popletená mysl a co je realita? Myšlenky mi chaoticky víří v hlavě. Cítím se bezmocná, nevím, čemu věřit. Jsem plná děsu, chci křičet, ale nemůžu.

Nevím, jak dlouho tam stojím, otřesená a zmatená. Čas neexistuje. Pak se nadechnu, zavřu oči, opřu se o pouliční lampu. Dýchám. Toužebně si přeju, aby se mi přestaly klepat ruce a všechno to byl sen. Napětí povoluje. Zklidňuje se mi tep. Všechno odplouvá. Otevřu oči, zvlněná noční ulice získává zase jasné obrysy. Opráším si bundu, přejedu si rukama po vlasech, narovnám se. Dám se pomalu do kroku. Všechno je v pořádku. Nic se nestalo. Není třeba panikařit. Hlavně klid. Já jsem pánem svého světa. Já a nikdo jiný!

Když míjím hospodu na rohu, dostanu pořádnou chuť se napít. Vejdu dovnitř, sednu si ke stolu v rohu, objednám si pivo. Jsem vyčerpaná a žíznivá, vypiju ho skoro na ex. Propíjím sklenici pohledem, stále v lehkém šoku, nicméně už přicházím k sobě. Dokonce se začínám lehce usmívat. Směju se sama sobě, své prudkosti. Rozesměju se nahlas z plných plic, lámu se smíchy, až se na mě lidi otáčejí. Náhle je mi skvěle, zaplavuje mě blaženost a silná euforie, cítím se jako královna.

Na druhém konci hospody sedí nějaký muž. Nejprve ho nepoznám, ale když zvedne hlavu a podívá se mým směrem, rozbuší se mi srdce. Kamarád z dětství! Jak je hezké někoho potkat. Mám neuvěřitelnou radost. Chci ho pozdravit. Jak se asi má? Tak dlouho jsme se neviděli. Vstanu, vezmu půllitr, jdu si k němu přisednout.

V očích se mu zračí překvapení. Zřejmě jsem se za tu dobu hodně změnila. Ale ani on není takový, jaký býval. Lidé se mění, že? Sednu si k němu a objednám si ještě jedno pivo. Otáčí hlavou, rozhlíží se, chce si odsednout. Prudce ho chytnu za ruku a strhnu ho zpátky na židli. „Budeme si povídat! O dětství. O tom jak jsme vyrůstali,“ procedím skrz zuby. Zamrká. Povolím sevření a mile se na něj usměju. Je mi fuk, co se mu honí hlavou. „Tohle jsem já a můj šílený život. A nikdo mi nemůže tvrdit, že žiju ve lži!“ zakřičím vítězoslavně na celou hospodu.

Silvestr a porno

Přemíra alkoholu, jídla, cukru, návštěv, bujarejch oslav (předevčírem jsem při jedný málem vypadla z okna našeho bytu, a ještě teď mě bolí za krkem, jak jsme se sestřenkou házely hlavou na System of Down, Offspringy a Gorillaz), to všechno jsou Vánoce, svátky klidu a míru, po kterejch budu minimálně dva tejdny střízlivět.

Četla jsem, že nedostatek světla v kombinaci s cukrovím a chlastem ohrožuje zdraví. Měli pravdu. Je mi blivno.  „Teto, ty jsi opilá jen trochu, viď?“ ujišťovala se tenkým hláskem malá Johanka, zatímco jsem rozbila skleničku, převrhla květináč, nasadila si na hlavu modrofialovou paruku a vtiskla jí na tvář pusu se slovy: „To víš, že jo, kočičko.“

DSC02666

Jsem mistryní popírání. Ještě v noci po večírku přiměju manžela, aby vyhodil všechny vypitý lahve. Budeme dělat, že se to nestalo, zapomeneme, kolik jich bylo, nic neproběhlo. Hlavně, ať není armáda prázdnejch flašek to první, co ráno uvidim. Možná, že když zahraju sama před sebou divadlo, že to zas tak divoký nebylo, nebudu mít kocovinu. Rychle zametu střepy pod koberec a dělám, jako že nic. Tůdle. Před následky svejch činů neuteču. Ráno se držim za hlavu a mžourám do denního světla. Nepoučitelná.

Nic není růžový a nikdo není perfektní. Já teda rozhodně ne. Občas to ale myslim i dobře. Volám Fandovýmu dědovi, kterej je nemocnej, abych se ho zeptala, jak mu je. Od jiný příbuzný, zřejmě od tchýně, ví, že pro něj máme něco k Vánocům. Ne nadarmo se říká, ať lidi nemluvěj v hádankách. Fantazie je mocná. „Jéé, já myslel, že to překvapení je, že čekáte dítě!“ vyhrkne rozčarovaně, když zjistí, že pro něj máme jen obyčejnej vánoční dárek. Hm. Sorry, dědo.

Všichni holt čekaj, že budeme lepší, plodnější, úspěšnější, bohatší, než jsme teď. A my nejsme. Smůla, co? Škodolibě se směju. Miluju, když můžu někoho zklamat. Pravidlem je, že čím vzdálenější příbuznej, tím větší bezostyšnost při strkání nosu do našeho intimního života. Naopak matky nic takovýho nedělaj, jen třeba dávaj Fandovi k Vánocům pyžamo se sobem s nápisem „Daddy deer,“ a podobně. Jo, podprahový rodinný signály jsou top.

Silvestr je jako laciný porno a já ho jednoduše nemám v lásce. Vždycky mám beznadějně blbou náladu. Cejtim se ztracená. Ať dělám cokoliv, dostaví se osudovej pocit marnosti. Vyplouvaj na mě stíny, zvrácený myšlenky a úzkost. Přelom roku je pro mě strašidelnej jako klauni a opice v kleci.

Děsej mě petardy, blikající světla, všechno je nasáklý perverznim smradem. Je to, jako bych se uprostřed zimy vydala v minisukni do zaplivanýno poloprázdnýho nonstopu na předměstí, zpocenej pupkatej štamgast mi položil svou těžkou tlapu na stehno, objednal mi panáka božkova a řekl mi: „Jen se napij, holčičko.“

20191224_153315

Když nevim, co dělat, nedělám nic. Sedim a čekám. U blbejch nálad funguje jedno takový pravidlo. Když se jim nebráníme a dáme jim čas, vždycky se z nich nakonec nějakym zázrakem vyklubou docela fajn chvíle. I po šílenym Silvestru nastane zase klidný ráno. Po kocovině střízlivost. A po mrzutosti lehkej pocit na duši, uvolnění, úsměv.

Do příštího roku vám přeju spoustu inspirace. Často ji najdete i tam, kde byste ji nečekali. Třeba i v mrzutosti. Prožijte ty zatracený chvíle naplno. Malujte, pište, tančete, zpívejte nahý ve sprše, skákejte, křičte, rozbíjejte věci, oslovte cizího člověka na ulici. Smějte se, šílejte. Jen se proboha ničemu nebraňte. Buďte s tím, co přichází, ať je to jakýkoliv. Po svým. Opravdově. Prostě jenom buďte.

 

S úderem poledního, lásko

Čím dál tím víc mám pocit, že je tu něco vyššího, co nás ovlivňuje. Věci se odehrávají v souhře s nějakým tajuplným řádem, který nedokážeme vysvětlit, ani ovlivnit. Čas plyne, hodiny odbíjejí. Nic se neděje náhodou.

P1290977

Foto Miloš Hejný, http://miloshejny.cz/

Před 4 lety 27. října kolem poledne zemřel Honza, můj tehdejší přítel. Svět se zastavil. Bylo nádherné počasí. Hřejivé paprsky slunce a padající listí. A do toho smrt. S každým výročím mě bodne u srdce, i když pokaždé míň a míň. Podvědomí si to moc dobře pamatuje, aniž bych si to psala do diáře, anebo na to záměrně vzpomínala. Vždycky mi dojde, že ke konci října kolem poledne už je to zase další rok.

Když se minulý rok blížil tento den, nevěděla jsem, co dělat. Jak to prožít. Mám jít na hřbitov? Zavolat jeho kamarádům? Vnitřně jsem se tomu bránila. Už nechci. Mám nový život. Jsem jinde. Proč otevírat starou ránu? Nechala jsem všechno volně plynout. Odletěli jsme s Františkem na víkend do Bologne. 27. října, kolem dvanácté sedíme na lavičce před bazilikou. Vyhříváme se v paprscích slunce, ticho a klid. Najednou se na mě František otočí. Klekne si na koleno a požádá mě o ruku. Svět se zastaví. Znovu.

Nechápu, kdo nebo co vede naše kroky. Fanda samozřejmě nemohl tušit, že se trefil do toho dne i hodiny. Shora to pro mě ale byl jasný vzkaz: nevracej se k tomu. Už ne. Trápení už bylo dost. Žij.

S mámou jsme svatbu hodně prožívaly. Ono není to jen tak, vdát se. Dcera odchází z rodiny, oddává se naplno svému muži, zakládá rodinu vlastní. Řekly jsme si, že si pro sebe vytvoříme nějaký symbol, kterým stvrdíme pouto mezi matkou a dcerou. Koupily jsme si dvoje stejné hodinky. Nový čas, nový začátek, nový život. Těšily jsme se, až si je den po svatbě nasadíme.

V předvečer obřadu jsme seděly u stolu, máma se podívala, kolik je hodin a ztuhla. Její staré hodinky se zastavily. Zíraly jsme na to s otevřenou pusou. Po zádech nám přejel mráz. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane v moment, kdy jsme se si měly druhý den vzít nové hodinky a začít novou etapu?

Jsou věci mezi nebem a zemí, které nevysvětlíte. Pokaždé, když se teď dívám, kolik je hodin, je to, jako bych se dívala i na ni. Na to, co dělá v ten stejný okamžik právě ona. Čas běží, ručičky se otáčejí, koloběh času.

Stejně i letos jsem si samozřejmě vzpomněla na tu událost před lety, nemohlo mě to minout. Nemůžu to popírat, ani nechci, ale už s tím nebojuju. Je to pryč. Okolnosti mi navíc připomínají, že už je všechno dávno jinak. Do jedné do rána jsem připravovala kachnu a pekla dort. Slavíme Františkovy narozeniny.

DSC01987.JPG

Honzovi se život zastavil, nedožil se ani třiceti. Když já slavím vlastní narozeniny, uvědomuju si, že ho už přežívám a jak to není fér. Měl dostat šanci. Měl žít. Smrt je těžká. Náhlá úmrtí jsou tragédie. Bezmoc je ten nejhorší pocit, který znám.

Jenže náš život pokračuje. My žijeme. Posouváme se. Jsme rok co rok starší. Chystám manželovi do noci hostinu. Stojím v tiché kuchyni, polévám dort čokoládovou polevou, zdobím ho borůvkami. Hodiny odbíjejí půlnoc. Život a smrt. Dobré i zlé. Přijímám to všechno.

Mám v sobě vnitřní sílu, kterou jsem objevila právě v těžkých chvílích. Sílu milovat, i když láska a ztráta milovaného pak tak strašně moc bolí. Sílu bojovat. Za to dobré v nás. Sílu žít. S pokorou k tomu neznámému řádu věcí, od kterého nikdy nevíme, co čekat.

Je 27. října. Pravé poledne. Jasná obloha, slunce ozařuje město. Jdu nakoupit ovoce. Těším se, až dám Františkovi dárek. A pusu. A nakrojíme dort. Miluju ho nesmírně moc. Jsem šťastná, že jsme se potkali a jsme spolu. A že mě, často i nevědomky, vrací zpět do přítomnosti.

Co je za tím tajemným uspořádáním věcí? Dokážeme ho vůbec pochopit? A má to vůbec smysl? Něco mi našeptává, že ať už je to jakkoliv, nakonec v něm vždycky najdeme ten nejhlubší a nejdůležitější cit, pro který jediný stojí za to žít. Nekonečnou lásku.

 

Oltář a déšť

Za pár dní budu vdaná. Je to zvláštní pocit. Od zásnub jako by to byla věčnost. Ale co je věčné, že?

DSC01614

Nedávno jsme jeli autem a mě napadla osudová otázka, co bude, až nebudu a dolehlo na mě hrozný a definitivní nic nic nic, takový to, z kterýho jsem vystrašená, a děsí mě. Pak jsem si představila, že to nic nic nic bylo i před tím, než jsem se narodila a taky jsem se tím netrápila, a to jen proto, že jsem nebyla, takže má smysl nad tím filozofovat? Vždycky, když mě přepadne tenhle pocit, zachvátí mě panika, smutek a děs. Život utíká strašně rychle. Ani nemrkneme a budeme nad hrobem. No fakt.

Myslím ale, že to celý se mi vkrádá na mysl proto, že mě čeká tak velkej krok. Neumírám, ale končí můj svobodnej život. Což je divný, protože když s někým chodím už tři roky, tak celou tu dobu svobodná rozhodně nejsem. Stejně se klepu, jsem nervózní a uvnitř mě se toho mění hodně. Jsem rozechvělá a dojatá, prostě naměkko.

Přijmu nový příjmení. Štiková. Co se stane s Pejřimovskou? Podle mě uteče do lesů, bude jíst borůvky a chytat ryby v jezeře (jako fakt?). Sama nad sebou se dojímám. Ach, jak se mám ráda. Všechny ty šílenosti, červený vlasy, dredy, párty na technu, lásky a průšvihy.

Pejřimovská je můj kriminál. Štiková už bude žena s čistym štítem. Začne si kupovat krajkový spodní prádlo (stále má v šatníku kalhotky jak pro dvanáctiletý holky, ale jsou sakra dost pohodlný, tak co). Bude se hezky malovat a srdečně usmívat, péct koláče a chodit za kulturou.

Bude manželka. Manželka, ty vole! Vždycky jsem si pod slovem manželka představila ženu s velkejma prsama, usazenou, trochu nudnou a naivní. Z toho slova mi běhá mráz po zádech. Velký prsa nemám, mám postavu spíš holky, než ženy. Můžou se holky vůbec vdávat?

Anebo jsem něco přehlídla? Změnila jsem se, jenom jsem to ještě tak úplně nepřijala? No, prsa mi nenarostla, to bych si všimla. Ale uvnitř asi jo, asi jsem rozumnější. O něco dospělejší. Trochu vyzrálejší. Než dřív. Zřejmě to souvisí s tou konečností. Možná si vážně uvědomuju, že to všechno uteče tak rychle, že se musí žít odvážně, pouštět se do velkejch věcí, dělat velký rozhodnutí, nebát se velký zodpovědnosti. Nepromrhat čas.

Co teda bude s Pejřimovskou? Snad nebude bloumat po vesnicích, vyžírat popelnice a malovat sprostý obrázky po zdech. Měla bych se o ni postarat. Když teď budu vdaná, usazená a rozumná. Ale jak? Svatba je jak vražda ega.

Pejřimovská ve vytahaný mikině a cigárem za uchem se na mě směje. Moc dobře ví, že nic není napořád. Její éra skončila. Nezlobí se. Vždyť tu byla věčnost, ale co je věčné, že? Pomalu se otáčí, v očích ten její lehce přidrzlej, vysmívající se výraz. Udělá pár kroků. Zapálí si to proklatý cígo. A pak. Zmizí. Se smíchem a nějakou hodně uštěpačnou poznámkou se promění v déšť.

A pak už nová kapitola…

Láska na dně kýble

Mám se na nic, ok? Tenhle víkend jsem měla strávit s holkama v Berlíně a místo toho ho trávim s kýblem u postele. Zvracim, lítám na záchod, je mi blbě, mám mastný vlasy, kruhy pod očima, v puse nechutnou pachuť, jsem slabá a pěkně nasraná.

DSC01572

Co naplat, že si plánuju, jak budu za pár dní krásná nevěsta, když mě teď můj kluk viděl zpocenou svíjet se v křečích. V mdlobách se natáhnu pro sklenici s vodou a vidim, že mi k posteli přistrčil kýbl. Měl dobrou předtuchu. Za chvíli nebudu schopná se na ten záchod doplazit.

Nejdřív se moje ego  vzpouzelo: to snad ne, přece tady před nim nebudu blejt do kýble. Ale tělo je zákeřnější a na nic se neptá, za dvě vteřiny už mi to bylo jedno a byla jsem zatraceně ráda, že tam ten škopek je. On nehnul brvou, vždycky ho odnesl, opláchl a vrátil zpátky. Dělal to naprosto přirozeně a s lehkostí, třeba jako když zalejvá kytky. Když jsem ze sebe mezi nářky vysoukala: „Děkuju“, řekl: „Prosimtě, neděkuj.“

Tyvole! Kdyby mi v hlavě zbyl prostor na myšlenky, fakt bych žasla, teď jsem se jenom klepala, potila, kroutila se bolestí. Brněly mi prsty na rukou a nohou, přestávala jsem je cejtit. Bylo naprosto zásadní dostat do mě dostat tekutiny. S obtížema jsem nazvedávala hlavu a František mi po lžičkách dával rehydratační roztok, vodu, kolu. Stejkalo mi to všechno po bradě, otíral mi ji rukou a seděl u mě hodiny a hodiny a mně bylo zle a zle.

To je tak, když chytnete nějakou nákazu, nečím se otrávíte a v pár hodinách se vám pohodovej den změní v peklo. Super čtvrtek a výbornej víkend přede mnou. Je mi líp, kýbl už je naštěstí nepotřebuju, ale stejně jsem naštvaná, teď jsme měly s holkama sedět v buse na cestě do Berlína a řešit kraviny. Místo toho jsem doma slabá jak moucha, a když se šourám přes kuchyň na hajzl, rozmáčknu kuchyňskýho mola na zdi, furt se tu množej, svině, nevim odkud.

Tohle je holt život. Když máš jiný plány, dokáže ti je doslova posrat. Co naplat. V jednom je to aspoň pozitivní. Kluk, kterej po tobě vynáší kýbl a ještě u toho vtipkuje, je fakt dobrej. Vim, že je to trochu nechutný, ale život je občas plnej sraček. Je aspoň fajn, že to ve finále lásku ještě posílí. Pokud je pravá. Tohle mě jen utvrdilo. Ta naše fakt je.

Na dámy

20190720_003815Při nákupu opalovacího krému mi lékárnice nabídne ten, který zároveň působí proti vráskám. Pobaví mě to a zavrtím děkovně hlavou. Ona se jen soucitně usměje. Což mě trochu znepokojí. Počkat. Chce mi tím snad něco naznačit?

Buď je to fakt věkem, nebo shodou okolností, ale moje reprodukční orgány teď zaznamenávají vyšší míru pozornosti. A podotýkám, jedinej, kdo je nad hrobem, je můj gynekolog. K čemuž se pojí i jeho způsoby. Když jsem přišla minule, pokáral mě, že jdu až teď, když mi posílal dopis, ve kterém mě vyzíval k dřívější prohlídce.

„Dopis?!“ neskrývám zděšení.

„Ano, dopis. Vám snad nepřišel?“

Už si ani nepamatuju, kdy mi naposledy něco přišlo do schránky. Ani nevím, jakou jsem mu dala adresu. Několikrát jsem se stěhovala. Schránku téměř nekontroluju. Panebože, copak mu nikdo během jeho stoletého působení na zemi neřekl, že existuje taky něco jako telefon a e-mail?

I přes jeho archaické metody mi je ale sympatický. Je zkušený (aspoň doufám), věřím mu. I když se pokaždé modlím, aby to s ním neseklo během prohlídky. Co bych si asi počala s mrtvolou u mých roztažených nohou?

Pošle mě na sono, aby mi zkontrolovali orgány malé pánve. Nevím, jak to probíhá, nikdy jsem na sonu nebyla, a tak si před návštěvou rychle vygooglím, o co půjde. Mám před vyšetřením hodně pít a nechodit na záchod, aby byl močový měchýř plný. Provedu a ráno před prohlídkou se napiju tak, že se po cestě málem počůrám. Sdělím svůj stav vyšetřující doktorce, čímž chci naznačit, aby byla co nejrychlejší. Podezřívavě si mě změří.

„Měla jste sex?“

Automaticky mě napadne, že se ptá na dnešní ráno. „Ne,“ odpovím.

„Vy jste panna?“ pozdvihne obočí.

„Co?“ začnu se smát. „To nejsem.“

„Proboha, ženská, vy jste snad nikdy nebyla na gyndě. Když nejste panna, dělá se sono zevnitř a naopak se musíte jít vyprázdnit,“ protočí oči.

Mezi moje koníčky rozhodně nepatří obcházení gynekologických vyšetření, tak pardon, že nevím, jak se co provádí.

Každý z ošetřujících lékařů, aniž bych to komukoliv z nich řekla, automaticky počítá, že se v nejbližší době budu snažit mít děti a už mě připravuje na to, co budu muset podstoupit, když to nepůjde. Haló, já se ještě nikdy ani nepokusila otěhotnět, proč myslíte, že s tím bude problém?

mládí v bahně

Mládí v bahně

Do teď jsem se naopak vehementně snažila o to, do jinýho stavu za žádnou cenu nepřijít. Vzhledem k mému bujarému dospívání jsem velice ráda, že to vyšlo. Když se dívám na fotku, na které mi je osmnáct, mám červený vlasy a s flaškou a brkem vlaju na technu před bednama, myslím, že můžeme být všichni rádi, že jsem v téhle době nepřivedla na svět dítě.

My ženy to máme holt těžký. Což mi na firemním výjezdu připomene i můj kolega, když stojím ve frontě na záchodky, zatímco on vesele a bez čekání prosviští rovnou k pisoáru.

„Tak jdi taky na pány, ne?“ navrhuje mi. Zdvořile odmítám. Nechci. Děkuju. Vytrpím si tady to ženské prokletí sama. Nikdy jsem moc nepochopila, proč to nám, holkám, na hajzlech tak trvá. Až do chvíle, kdy jsem si jednou odskočila na toaletu v poloprázdné hospodě na vsi. Bylo tam malé okénko s přitažlivým výhledem do krajiny. Po spláchnutí jsem se zadívala ven a kochala se. Po nějaké době jsem spokojeně otevřela dveře. A tam se mezitím vytvořila neslyšná řada čekajících dam s přísnými výrazy ve tvářích. S vykulenýma očima jsem rychle něco špitla na omluvu a proklouzla co nejrychleji k umyvadlu a pryč.

Přes všechny obtíže, nepříjemnosti a dlouhé fronty na toaletu, které se k ženství pojí, bych stejně neměnila. Připadá mi to super, bejt holka. Kolik panáků zadara jsem získala jen pro svůj hezkej úsměv! Když dívka pozná svoje tajný zbraně, otevře se jí svět nekonečnejch možností. Stačí je začít chytře využívat. Vědět, kdy hrát ženu v koncích, která potřebuje pomoct. Kdy se hezky zavlnit, prohrábnout si vlasy. Kdy bejt milá. Kdy přísná. A kdy svině.

My holky máme celej repertoár možností, kým se stát a co dokázat. A nepotřebujeme k tomu ani krémy proti vráskám, připomínání rozmnožovacích schopností nebo pisoáry. Výběr našich životních voleb se podobá večeři v luxusní restauraci. Je jen na nás, na co budeme mít chuť. A kterou příležitost se rozhodneme ochutnat jako první.

Strhnout závěs

Zarývám prsty do masa. Hloubka. Někdy bych chtěla poznat lidi zcela, naprosto, vdechnout je, vyšňupat jako kokain, vnímat je celostně, naprosto, totálně. Stále vidím jen tak malý úsek, tak malou část. Spoustu věcí si s druhými nemůžu ani popsat, předat, dát. Chci se přiblížit, spojit se. Jsem vzdálená, i když už tak blízko. Pořád daleko.

2

Často plyneme povrchně po dnech, práce, nákup, jídlo, spánek. Minulost jsme zakopali pod zem. Co bylo, nemá význam, jdeme slepě vpřed. S omezeným viděním, zavřeným hledím, jsme jako koně, kterým dali na oči klapky. Nechceme znát souvislosti, skládáme si příběhy o nás samých jen z toho, co se nám líbí. Co chceme, ukážeme, vyneseme na piedestal, tak to jsem já, tohle na mě obdivujte. Bolest a strach schováváme za cynismus. Mnohem raději ryjeme do druhých. Co nám vadí na ostatních, to ukazuje něco o nás. Žijeme v sebeklamu.

Vyplavuje se ve mně smutek, dávná bolest se dere vpřed. Ublížit mi je tak snadné. Jsem zranitelná. Možná proto se směju, když je situace vážná? Líbí se mi růže ve vodě a až po chvíli zjistím, že jí žerou mšice. Mozek mi zjednodušuje věci, abych je neviděla se vším všudy. Chci vidět. Mám odvahu vidět! Opravdu mám? Pořád jsem na útěku.

Mraky zahalují nebe, chodím na procházky v pantoflích jako pacientka v Bohnicích, chvíle ticha, vdechovat kouř, procházím se ulicí ve vytahaném svetru. Zítra ráno zase nasadím uniformu. Umyju si vlasy, namaluju se, obleču, půjdu do práce, pracovat se musí, vydělávat peníze, uživit se, nezabývat se duší. Dokud můžu. Vím, že můžu. Můžu klidně celý život. Poznání se navenek sveřepě bráním  – černým humorem, ušklíbnutím, ostrými poznámkami. Ale uvnitř. Uvnitř mě to tepe. Bodá. Hryže. Svírá. Chci strhnout závěs, který mě dělí od pravdy. Vidět jasně. Jít po té nejčistší podstatě. To je můj úděl. Úděl člověka.