Vejdi do pralesa

V krbu plápolá oheň, polena praskají někdy tak nahlas, jako by se dožadovala větší pozornosti a říkala: „To je dost, že jste nás zažehli!“ Ležím zamuchlaná v péřovém spacáku, zavírám oči, za víčky se mi mihotají teplé oranžové odlesky. Ještě slyším, jak ohniště vychrstne žhavý popel na znamení své síly a dominance, a propadám se do nerušeného spánku.

DSC02992

Zdá se mi živý sen. Stojím před branami Boubínského pralesa a obdivně nahlížím dovnitř. Hlasitý zpěv ptáků, stromy proplétající se v divotvorném tanci, v křoviscích to tajuplně šustí. Toužebně si představuji, co všechno se v hlubinách magického hvozdu asi ukrývá. Hluboké tůně, kapradiny, neznámé plody a obrovské klobouky hub. Kvákající žáby, smečky vlků, plížící se lišky. Kdybych přelezla bránu a vkročila do nepoznané krajiny, narušila bych její řád. Přesto jsem děsně zvědavá. Závidím lesu, že roste zcela volně, bez zásahů. Barvy stromů začnou intenzivně sálat a celou mě pohlcovat. Přitahují mě blíž a blíž. Objevuje se ale jiná síla, která je rychlejší a odnáší mě pryč. Nemůžu ji přemoci. Odtrhne mě od bran divočiny. Prales zůstane ponechaný sám sobě, své nejčistší podstatě.

Ráno se budím a první, co spatřím, jsou holé koruny stromů proti bledě modrému nebi. Na větvích visí cáry ranní mlhy. Miluju časná rána. Mám pocit, jako bych přírodu načapala při něčem velmi intimním, co patří jenom jí – stejně jako ženě, která se ráno po probuzení nese v noční košili pomalu do koupelny, protahuje se a zívá, omývá si obličej vlažnou vodou a nechce být viděna, je příliš obyčejná, zranitelná. I příroda je ráno něžná, rozespalá, nevinná. Doznívají v ní noční dobrodružství, toulky divokých koček, vyhasínající uhlíky v ohništi, roje světlušek.

Přemýšlím nad tím, co se mi v noci zdálo a napadá mě jediný význam; mám v sobě šelmu, která chce ven. Všichni v sobě podle mě nosíme živoucí prales, ale přiznejme si to – dáváme mu veškerý prostor, aby se mohl naplno projevit a růst, nebo mu v tom bráníme? Děláme opravdu to, co chceme, nebo to, co po nás chtějí ostatní? Co na to divoká řeka v našem nitru?

S láskou vzpomínám na období puberty – dredy, vlastní rukou propíchané uši, víkendy strávené tancem v bahně na technoparty. Hudba byla pro mě a naší partu vším, vymezení se proti konvencím snadné, rebelie vůči autoritám samozřejmostí. Nejsem nostalgická, vývoj je přirozený, dospějeme. Nemám ale ráda, když moji vrstevníci říkají, že jsme teď staří a nudní. Ano, nehýřila jsem do rána už ani nepamatuju. Nikoho už asi nešokuje můj vzhled, nejezdím na černo, schovávání ve vlaku na záchodcích už by pro mě nebyl adrenalin, ale otrava. Většina z nás je něco klidnější, trávíme hodně času v práci, vstupujeme do manželství, zakládáme rodiny. A přirozeně to v nás otevírá otázku, jestli jsme se nestali přizpůsobivější zvyklostem, proti kterým jsme dřív s takovou odvahou a zápalem brojili? Jestli z nás náhodou nejsou přesně ti lidé, kterými jsme nikdy být nechtěli. Jsou? Nejsou?

Vnitřní svoboda už pro mě neznamená sebrat se a jen s tím, co mám v kapsách odjet vlakem přes půl republiky na festival. Můžu klidně sedět na lavičce a dívat se do krajiny a jsem stejně, možná ještě víc vnitřně volná, než jsem byla dřív. Pamatuju si na tehdejší nejistotu ohledně budoucnosti. Na nezralé vztahy. Na finanční závislost na rodičích. Bylo to snad tenkrát lepší? Byla jsem svobodnější? Neřekla bych a v čase bych se nevracela.

Co si myslím, že lidi kolem třicítky míní tím, že zestárli, ve skutečnosti znamená, že ztratili kontakt sami se sebou. Zapomněli cestu do svého pralesa, zůstávají bezradně stát před jeho branami a neodvažují se dovnitř. Povinnosti, zodpovědnost a často také těžké životní zkoušky je odtrhly od vlastního nitra a najednou nemají, kde brát energii a radost. Zjišťují, že dělají něco, co je nebaví. Jako by to nebyli oni. Řešení nikdy neleží mimo nás – v nové práci, v novém vztahu, v cestě na druhý konec světa. Klíčem je vždycky nejprve cesta dovnitř – do nespoutaných, často neklidných, někdy možná lehce strašidelných, ale ohromně živých a bohatých končin naší duše.

Sedím ve světnici na chatě, piju čaj a mezi psaním se občas podívám oknem ven. Krajina už se naplno probudila do jasného dne, slunce svítí, brzy půjdu nastavit tvář hřejivým paprskům. Jsem sama se sebou a přesně vím, co mám dělat, co ve mně je, co chci. Plameny v krbu dohasínají, oheň ve mně ale hoří. Láskou k vlastní přirozenosti, životu podle svých představ, vnitřní energii, které dávám průchod. Tady čerpám sílu – v klidu přírody, časem sama na sebe, poznáváním vlastního já. Spokojená a s úsměvem na rtech zaklapnu notebook a vcházím do svého pralesa.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s