Dvojí princip

Je to on. Sedí na baru a oči má jen pro ni. Poleje mě horko. Vezme pramen jejích vlasů a dá jí ho za ucho. Samý úsměv. Před sebou má sklenku whiskey. Ona pije víno. Krátké šaty, dlouhé vlasy, vidím ji zezadu, ale dokážu si domyslet, že má krásný výstřih, jemný obličej, všechno, co já ne.

390292_2759435071906_1667671304_n

Poleje mě horko. Svět se ve vteřině zastaví. Zatmí se mi před očima. Ani nedýchám, celá ztuhnu. Zezadu do mě vrazí nějaký člověk. Prý ať jdu buď dovnitř, nebo ven. Stojím u vchodu klubu, bar a je dva mám přímo před sebou. V místnosti napravo se tančí, barevná světla ozařují uvolněné obličeje lidí vlnících se na elektro, barman zrovna obsluhuje nějakého zrzka a dívku s dredy až po zadek a já tam stojím jako zkamenělá. Náhle se rychle otočím na patě a vyběhnu kolem šatny a vyhazovače ven. Málem vrazím do partičky lidí vcházející dovnitř, připraveni se bavit, užít si dnešní noc.

Venku se dám do běhu, po pár metrech se zastavím, chytnu se za hlavu a z plných plic ze sebe sypu nadávky. Skupinka lidí shluklá kolem lavičky pod stromem se po mně otočí. Dopíjejí lahev tvrdého a pouští si z mobilu písničky. Z ruky do ruky jim putuje brko, jsou tak mladí, tak spokojení, tak bezstarostní, že mám chuť vrhnout se i na ně. Zuřím, pění ve mně krev, cítím, jak mi do obličeje stoupá horkost. Ne, takhle to nenechám, to tedy ne. Nadechnu se. Popojdu ještě pár kroků, v hlavě mi šrotuje. Co mám udělat? Co mám do háje udělat? Konsternovat ho. Ano. Stoupnout si k nim, poklepat tý děvce na rameno, chytnout jí za vlasy, praštit jí obličejem o barový pult.

Zeptám se skupinky na cigáro. Všichni ztichnou, týpek s kapucí na hlavě mi jedno podává a připaluje mi. Jen co popojdu pár kroků, slyším, jak si dvě holky něco šuškají. Je mi to jedno. Ať si myslí, co chtějí. Pomalu se zklidňuju a vymýšlím plán.

Jakmile se vracím úzkou táhlou chodbou zpět do klubu, jsem jiná. Chladnokrevně klidná. Vyhazovač po mně střelí pohledem a krátce pokyne, že můžu vejít dovnitř. Jsem jako gladiátor vstupující do arény. Vidím je tam, zrovna ji lehce políbil na krk, rukou ji hladí po stehně, něčemu se smějí. Všimnu si tenkého náramku na její paži, něco jí šeptá, flirtuje s ní, laškovně ji popichuje. Užívá si to a ona je v sedmém nebi. Nenávidím je.

Pamatuju, jak jsme se setkali poprvé, byla horká letní noc a já vyrazila na venkovní párty u řeky. Dost jsem toho vypila a pak jsem ho zahlédla, jak se pohupuje do rytmu, v jedné ruce pivo, v druhé cigaretu, trochu shrbený, nemotorný. Neoslovila jsem ho hned, pozorovala jsem ho zpovzdálí, každý jeho pohyb, gesta, mimiku. Věděla jsem, že bude můj. Všechno ostatní pro mě přestalo existovat, byl jen on a pro něj bych udělala všechno.

Vlastně se těším na jeho reakci, šok, který mu způsobím, až ho načapám při činu. Na to, jak se od ní hned odtáhne, začne zmatkovat, překotně vysvětlovat a já nad ním budu mít moc. Ten jeho prosebný pohled, snahu mi všechno vysvětlit, popřít, zamaskovat.

Nadechnu se a rázně vykročím přímo k nim. S bušícím srdcem mu poklepu na rameno. Otočí se na mě. Dál se usmívá od ucha k uchu. „Přejete si?“ zeptá se mě.

Strnu. Dívám se mu do očí. Znám ho dokonale, je můj. A on si mě prohlíží, jako by mě viděl poprvé v životě. Co to na mě hraje? Mlčím. Nechápu.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptá se mě a trochu nervózně střelí pohledem po své společnici. Ta vyprskne smíchy, vezme do ruky sklenku vína a vypije jí do dna. Pohrdavě na mě pohlédne, modré oči, husté obočí. Žertovně se ptá, jestli jsem si je prý s někým nespletla. Vysmívají se mi. Oba dva. Smějí se mi do očí. Nemůžu uvěřit.

Z obličeje mi vyprchá všechna barva, něco zamumlám, už nevím co, otočím se a mizím od nich. Slyším ještě, jak oba propuknou smíchy, pak se políbí, hlasitě, nemravně se líbají, nesnáším je oba, motá se mi hlava, klepou se mi ruce, dívám se do země, odcházím úzkou chodbou ven, stěny se přibližují k sobě, svírají mi plíce, nemůžu dýchat, slyším jen, jak mi v hlavě pulzuje krev, potím se a mám strach, velký strach. Dám se do běhu, utíkám, rychle vpřed, nic nevidím, neslyším, jen zdrhám, sama před sebou, před nimi, před svými představami, před zlostí, kterou cítím k dvěma neznámým lidem, před všemi city, které jsem chovala po celou dobu k němu.

Vzpomínám, jak jsem ho tenkrát viděla na nábřeží, jak se otočil a zasmál se na mě, ale teď mi začíná být jasné, že neviděl mě, ale někoho vedle, možná jí. Šla jsem pak za ním celou cestu domů, sledovala jeho kroky, ale on si mě nevšiml, ani jednou se mnou nepromluvil. Nemůžu se nadechnout, zakopávám o patník, padám na zem, rozbiju si hlavu o chodník, teče mi krev.

Celé to byl výplod mojí fantazie. Na malý okamžik prohlédnu, sedím na zemi, držím se za hlavu, někdo cizí se mě ptá, jestli jsem v pořádku a pomáhá mi na nohy. Nesouvisle odpovídám. Ztrácím se sama sobě, chci zmizet, nebýt. Jak mám poznat, co je pravda a co lež? Co si vymyslela moje popletená mysl a co je realita? Myšlenky mi chaoticky víří v hlavě. Cítím se bezmocná, nevím, čemu věřit. Jsem plná děsu, chci křičet, ale nemůžu.

Nevím, jak dlouho tam stojím, otřesená a zmatená. Čas neexistuje. Pak se nadechnu, zavřu oči, opřu se o pouliční lampu. Dýchám. Toužebně si přeju, aby se mi přestaly klepat ruce a všechno to byl sen. Napětí povoluje. Zklidňuje se mi tep. Všechno odplouvá. Otevřu oči, zvlněná noční ulice získává zase jasné obrysy. Opráším si bundu, přejedu si rukama po vlasech, narovnám se. Dám se pomalu do kroku. Všechno je v pořádku. Nic se nestalo. Není třeba panikařit. Hlavně klid. Já jsem pánem svého světa. Já a nikdo jiný!

Když míjím hospodu na rohu, dostanu pořádnou chuť se napít. Vejdu dovnitř, sednu si ke stolu v rohu, objednám si pivo. Jsem vyčerpaná a žíznivá, vypiju ho skoro na ex. Propíjím sklenici pohledem, stále v lehkém šoku, nicméně už přicházím k sobě. Dokonce se začínám lehce usmívat. Směju se sama sobě, své prudkosti. Rozesměju se nahlas z plných plic, lámu se smíchy, až se na mě lidi otáčejí. Náhle je mi skvěle, zaplavuje mě blaženost a silná euforie, cítím se jako královna.

Na druhém konci hospody sedí nějaký muž. Nejprve ho nepoznám, ale když zvedne hlavu a podívá se mým směrem, rozbuší se mi srdce. Kamarád z dětství! Jak je hezké někoho potkat. Mám neuvěřitelnou radost. Chci ho pozdravit. Jak se asi má? Tak dlouho jsme se neviděli. Vstanu, vezmu půllitr, jdu si k němu přisednout.

V očích se mu zračí překvapení. Zřejmě jsem se za tu dobu hodně změnila. Ale ani on není takový, jaký býval. Lidé se mění, že? Sednu si k němu a objednám si ještě jedno pivo. Otáčí hlavou, rozhlíží se, chce si odsednout. Prudce ho chytnu za ruku a strhnu ho zpátky na židli. „Budeme si povídat! O dětství. O tom jak jsme vyrůstali,“ procedím skrz zuby. Zamrká. Povolím sevření a mile se na něj usměju. Je mi fuk, co se mu honí hlavou. „Tohle jsem já a můj šílený život. A nikdo mi nemůže tvrdit, že žiju ve lži!“ zakřičím vítězoslavně na celou hospodu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s