Oltář a déšť

Za pár dní budu vdaná. Je to zvláštní pocit. Od zásnub jako by to byla věčnost. Ale co je věčné, že?

DSC01614

Nedávno jsme jeli autem a mě napadla osudová otázka, co bude, až nebudu a dolehlo na mě hrozný a definitivní nic nic nic, takový to, z kterýho jsem vystrašená, a děsí mě. Pak jsem si představila, že to nic nic nic bylo i před tím, než jsem se narodila a taky jsem se tím netrápila, a to jen proto, že jsem nebyla, takže má smysl nad tím filozofovat? Vždycky, když mě přepadne tenhle pocit, zachvátí mě panika, smutek a děs. Život utíká strašně rychle. Ani nemrkneme a budeme nad hrobem. No fakt.

Myslím ale, že to celý se mi vkrádá na mysl proto, že mě čeká tak velkej krok. Neumírám, ale končí můj svobodnej život. Což je divný, protože když s někým chodím už tři roky, tak celou tu dobu svobodná rozhodně nejsem. Stejně se klepu, jsem nervózní a uvnitř mě se toho mění hodně. Jsem rozechvělá a dojatá, prostě naměkko.

Přijmu nový příjmení. Štiková. Co se stane s Pejřimovskou? Podle mě uteče do lesů, bude jíst borůvky a chytat ryby v jezeře (jako fakt?). Sama nad sebou se dojímám. Ach, jak se mám ráda. Všechny ty šílenosti, červený vlasy, dredy, párty na technu, lásky a průšvihy.

Pejřimovská je můj kriminál. Štiková už bude žena s čistym štítem. Začne si kupovat krajkový spodní prádlo (stále má v šatníku kalhotky jak pro dvanáctiletý holky, ale jsou sakra dost pohodlný, tak co). Bude se hezky malovat a srdečně usmívat, péct koláče a chodit za kulturou.

Bude manželka. Manželka, ty vole! Vždycky jsem si pod slovem manželka představila ženu s velkejma prsama, usazenou, trochu nudnou a naivní. Z toho slova mi běhá mráz po zádech. Velký prsa nemám, mám postavu spíš holky, než ženy. Můžou se holky vůbec vdávat?

Anebo jsem něco přehlídla? Změnila jsem se, jenom jsem to ještě tak úplně nepřijala? No, prsa mi nenarostla, to bych si všimla. Ale uvnitř asi jo, asi jsem rozumnější. O něco dospělejší. Trochu vyzrálejší. Než dřív. Zřejmě to souvisí s tou konečností. Možná si vážně uvědomuju, že to všechno uteče tak rychle, že se musí žít odvážně, pouštět se do velkejch věcí, dělat velký rozhodnutí, nebát se velký zodpovědnosti. Nepromrhat čas.

Co teda bude s Pejřimovskou? Snad nebude bloumat po vesnicích, vyžírat popelnice a malovat sprostý obrázky po zdech. Měla bych se o ni postarat. Když teď budu vdaná, usazená a rozumná. Ale jak? Svatba je jak vražda ega.

Pejřimovská ve vytahaný mikině a cigárem za uchem se na mě směje. Moc dobře ví, že nic není napořád. Její éra skončila. Nezlobí se. Vždyť tu byla věčnost, ale co je věčné, že? Pomalu se otáčí, v očích ten její lehce přidrzlej, vysmívající se výraz. Udělá pár kroků. Zapálí si to proklatý cígo. A pak. Zmizí. Se smíchem a nějakou hodně uštěpačnou poznámkou se promění v déšť.

A pak už nová kapitola…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s