Trapas na konferenci v Lublani

lublan 3Před rokem v dubnu se mi naskytla příležitost jet na Arts Festival Summit do Lublaně. Byla jsem nadšená. Ředitelka mi zběžně předala informace, jak to na takových setkáních chodí. Nemusím se ničeho bát. Nikdo tam po mně nebude nic moc chtít. Stačí poslouchat, navazovat kontakty, nasávat atmosféru. Těšila jsem se.

Dva týdny před zahájením mi přišel e-mail od organizátora. Mohla bych za Českou republiku shrnout základní body toho, co jsme minulý rok podnikli? Polila mě hrůza. Mluvit před neznámým publikem, navíc v angličtině?

Ředitelka mi napsala: „Ničeho se neboj, to zvládneš, vypíchni to hlavní, nemusíš mít ani prezentaci. Minule jsme jen seděli u stolu a každý řekl dvě tři věty. Žádný stres.“ Uklidnila mě. Na papír jsem si sesumírovala pár bodů. Musí to stačit.

V den D jsem přiletěla do Lublaně a dopravila se na místo. Otevřela jsem dveře do konferenčního sálu. Mohlo tam být tak sedmdesát lidí z celého světa a já stoprocentně nejmladší. Všichni se znali a zdravili se mezi sebou jako staří známí. Do ruky se mi dostal program. Moje jméno bylo až úplně poslední. Nervózně jsem pokukovala kolem a modlila se, ať už to mám za sebou.

Začala hlavní část. Organizátoři vychvalovali projekt horem dolem, představovali, co nás v budoucnu čeká a nemine. Na řadu přišly příklady toho, co se v jednotlivých zemích událo. Na podium vystoupili dva Francouzi. Spustili špičkovou prezentaci. Střídali se o slovo. Sebevědomě popisovali proběhlé aktivity, strategie, cíle. A já tuhla. Tak to je konec. Nemám prezentaci. Nemám desetiminutový proslov. Nemám, do háje, co říct.

Po Francouzích následovali Němci. Pak Španělé. Pak Rakušané. Jeden profesionální výstup za druhým. A na konec Hana Pejřimovská z České republiky. Pamatuji si jen, jak se nadechuju, vstávám ze židle, beru mikrofon, vyjdu na pódium, stoupám si před sál plný lidí. Srdce mi buší o sto šest a rudnu.

Začala jsem dobře. Odříkávala naučené věty, vše plynulo, jak mělo. Jenže pak jsem se sekla. Výpadek. Ticho. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, co následuje. V hlavě absolutní prázdno. Nejdelší pauza mého života. Oběma rukama jsem držela mikrofon. Udělala pár kroků. Posluchači se začali nervózně ošívat. Rozpačité pohledy jeden na druhého.

Tisíckrát jsem zopakovala předchozí slovo. Pár kroků doleva a pak zase zpátky. Byla jsem jako zaseknutý stroj, který ne a ne se nahodit. Co mám dělat? Nevěděla jsem to ani já, ani ostatní. Z trapnosti by se dala postavit loď.

Jako zázrakem se můj mozek konečně vzpamatoval. Vyhrkla jsem jednu dvě poslední věty. Celé to zakončila. Poděkovala. Předala mikrofon. Propíjená pohledem všech zúčastněných přešla úprkem na své místo a sesunula se na židli.

Pár slov na závěr, mírný potlesk a lidé se zvedali, dávali se do řeči, opouštěli sál. A já se propadala do země.

Zamířila jsem k občerstvení, číšníkovi sebrala z podnosu skleničku s vínem a s výdechem se opřela o stolek. Horší to být nemohlo. „Tak co, teď se můžu klidně opít, větší ostudu už si nepřiženu,“ říkala jsem si v duchu.

Někdo mi poklepal na rameno. Ředitel finské organizace. Usmíval se, vítal mě v klubu. S úlevou jsem úsměv opětovala.

Zahlédla jsem, jak se ke mně blíží organizátor konference. Pořádně jsem si lokla vína.

„It was perfect, Hana, thanks!“ řekl nadšeně.

Vytřeštila jsem oči.

Za pár minut přiběhla ředitelka.

„Promiň, nestihla jsem přijít včas, jaký to bylo? Gert říkal, že jsi byla perfektní, řekla jsi to prý stručně a jasně, ostatní se vykecávali půl hodiny,“ vybalila na mě uříceně.

Jedno velký COŽE v mojí hlavě. V těle mi dozníval adrenalin a zaplavila mě úleva. A tak další víno. Večeře o několika chodech. Gruzínec vytáhl tužku a papír a nakreslil můj portrét, Španěl s rozepnutými knoflíčky u krku mě toužebně zval do baru na náměstí, číšníci nám o půlnoci servírovali zmrzlinu, nad námi blyštivý lustr, tlumená hudba a já se bavila.

Na pokoj jsem zapadla v jednu ráno, sundala si podpatky a celé to ze mě spadlo. Měla jsem to za sebou, trapas vem čert, už si můžu jen užívat. Lublaň přede mnou rozkvetla jako leknín na jezeře.

P1340446.JPG

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s