Nevěstou bez kompromisů

Svatební weby nepročítám. Šaty jsem si vybrala první, které mi padly. Namaluju se sama, příjmení přijmu mužovo, vyfotí nás kamarád, na veselku dojdu z obřadu pěšky. Nepotřebuju vypustit holuby, mít svatební výbor, pořizovat video, ani vyrazit na třídenní rozlučku se svobodou. Spíš se ráda proběhnu bosa po náměstí, vypiju pivo na ex a dám si topinku s česnekem. Spontánnost a radost si stejně nekoupíte ani za milion.

DSC00301

Svatba je krásná věc. Jsem dojatá a těším se. Když jsme s Františkem začali plánovat, bylo to, jako by na nás svatební agentury otevřely tlamu a chystaly se nás sežrat. Měli jsme velkolepé představy o pronájmu statku a podobně. Obeslala jsem jich desítky. Nejen, že měly na rok dopředu plné termíny, ale z těch cen mi málem vypadly oči z důlků.

Svatební průmysl je hladové zvíře, které si rádo smlsne. Nabízí toho hodně a snaží se vás všemožně přesvědčit, že to při tak důležitém životním okamžiku musíte mít. Profesionálního fotografa, luxusní šaty, nejdražší prstýnky, ohromný dort, exkluzivní kapelu a podobně. Nejen, že uděláte útratu v restauraci, musíte ještě zaplatit za její pronájem a po desáté hodině připlatit tisíc korun za každou započatou hodinu veselky a podobně.

Nejdřív jsme na hodně věcí kývli, protože jsme si řekli, že to jde. Pak se to začalo střádat a už to nešlo. „Copak se máme kvůli svatbě zadlužit?“ chytala jsem se za hlavu. Rozhodli jsme se to celé změnit, překopat. A nakonec jsme se vrátili k úplně prvotní představě, která nás napadla hned na začátku. Opět se potvrdilo pravidlo, že co vám přijde na mysl jako první, je to pravé.

WhatsApp Image 2019-05-07 at 19.26.11

Svatba mých rodičů, květen 1989

Naši se brali na radnice na Žižkově. Máma neměla bílé šaty, po obřadu šli s nejbližší rodinou a kamarády na oběd a následně domů, kde si dali víno a chlebíčky. Svatbu fotil kamarád. Dodnes se rodiče smějí, že na všech fotkách vypadají srandovně.

Na jednu stranu si říkám, šlo by to udělat taky takhle. Zajít do Čechovky na matriku, pak někam na oběd a večer k nám. Taky bych si mohla koupit šaty, které pak unosím i do divadla, jak to některé nevěsty dělají, protože se jim nechce utrácet za půjčovné.

Vzhledem k tomu, jak to pojali tehdy rodiče, mě udivuje, jaké představy má o mojí svatbě máma. Určitě bílé šaty, krásně vyzdobené místo, nádherný dort a podobně. „Mami, vždyť vy jste se tenkrát brali na úřadě. Ani dlouhý bílý šaty jsi neměla,“ říkám jí. „No právě. A zpětně mě to mrzelo.“

Dojde mi to. Teď je moje chvíle. Nechci bílé šaty a hezkou svatbu proto, že mě o tom přesvědčuje máma. Chci to, protože teď je můj čas. Za třicet let, až se bude vdávat moje dcera (jestli nějakou budeme mít), už nic nedoženu. Teď jsem na řadě. Řetězec celé generace se zastaví, abych mohla projít dveřmi do nové etapy a založit novou rodinu.

To neznamená, že za svatbu musíme dát dvě stě padesát tisíc. Ráda se uskromním, něco klidně vypustím. V jednom ale neustoupím: budu nevěstou bez kompromisů. Svatební šaty. Divoké květiny. Rodina. Nejbližší přátelé. Slib věčné lásky s nejmilovanějším Františkem. Tancování. Smích a vyplazený jazyk. Uvolněně, autenticky, přirozeně. Žádné divadlo. Užít si to plnými doušky, aby mě v budoucnu nic nemrzelo. A pak slastně usnout v načechraných peřinách.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s