Svoboda

Fanda jde večer s košem a vrátí se v pět ráno bez koše. Neřeším, kde byl a co dělal, spíš mě rozčiluje, že nemám kam vyhodit kelímek od jogurtu.

Jsou věci, který mě nepřestanou udivovat. Třeba když mi kolegyně posílá z porodního sálu na messengeru pracovní dotazy. Nebo když musím v rámci výběrka absolvovat tříhodinový psychotesty a odpovídat na otázky typu: máte pocit, že vás někdo hypnoticky ovládá, ano či ne?

Některý lidi na mě působí jako jed. Na příklad šéf, kterej konečně podepisuje mou výpověď a pak mi řekne, že mu stejně budu MUSET pomoct vyúčtovat grant, protože to sami nedaj. Koukám na něj paralyzovaná, bolí mě břicho a cejtim, jak se vlna nesnášenlivosti přelejvá přes moje vnitřnosti jako lepkavá poleva. Já už nemusim nic.

Po takovym setkání jsem otrávená. „Co mi tak udělá dobře?“ přemýslím. Když naposledy odcházim z práce, zamířim do donuterie a dám si pistáciovej donut. Sedim jak tělo bez duše, vyčerpaná, unavená, jen se dívám před sebe a doplňuju cukr. Tři roky se uzavřou tím, že vyhodím štos papírů z šuplíků, předám klíče a řeknu kolegům čau.

Fanda jede večer za klukama, s tím že přijede posledním vlakem. V osm ráno stále není doma, zřejmě myslel poslední vlak za dva dny. Potřebuju si zacvičit, detoxikovat. Teď už budu mít od bejvalý práce klid. Ukončeno, sečteno, podtrženo, konec. Co mě tam vůbec drželo tak dlouho?

Je to jako když si kámoška pokaždý, když se vidíme, stěžuje na svýho kluka. „Proč se na něj už nevykašleš?“ ptám se tak často, až se z toho stala řečnická otázka, odpovědi se nikdy nedočkám. Co nás drží ve vztazích, který nám víc ubližujou, než dávaj, v práci, kde nás to štve, v partách lidí, s kterejma si nerozumíme? Proč se prostě nesebereme a nevypadneme? Proč věříme, že bude líp? Necháváme si mazat med kolem huby? Proč se bojíme změny?

Fanda je tak trochu jako Schrödingerova kočka, současně je i není ve vlaku na cestě domů. Nečekám, snídám, balím si věci na cvičení. Postupně se mi zase vrací síla a optimismus. Všechno špatný za mnou, zdárná budoucnosti přede mnou. Zamknu byt, seběhnu shody. Venku se nadechnu studenýho vzduchu. V žilách mi proudí odhodlání, těším se na to, co přijde. Konečně svoboda.

P1020136

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s