27

Život si hraje písničky podle vlastního vkusu, tak jak se mu zrovna zlíbí a my, naladěni na jeho notu, tančíme do rytmu. O víkendech chodím na farmářský trhy, kupuju flákoty hovězího, kuřata a králíky a peču je na víně a rozmarýnu, dělám k nim omáčky a míchám saláty s borůvkama, jahodama a pomerančem. Hezky prostírám, ať jíme dva nebo hoduju sama. Nosím domů kytky, piju čaj, hodně čaje, a čtu.

Jsem spokojená, jak sama se sebou, tak s tím, co mám, i tím, co nemám. Někdy mě zaplaví trudnomyslnost, jsem přepjatá a přecitlivělá. Jindy jsem rozdováděná a v ráži, vyházím půlku oblečení a věcí, co nepotřebuju. Sešity ze školy, poznámky a prázdný krabičky schovaný pro vzácnou příležitost, která nepřijde.

S Františkem plánujeme svatbu, zvelebujeme chatu, krmíme chameleona cvrčkama, který nám utíkaj po bytě. Sem tam nadhodíme jméno, jaký ponesou naši potomci. František má otce Františka a dědu Františka, a když jsem navrhla, že se syn bude jmenovat jinak (jak lehkovážná!), ve Fandovi zaburácel rázný rodový instinkt, bude to taky František a basta!

Na suchej únor jsem jen tak z rozmaru zkusila nepít a nezačala další dva měsíce. Nevyhledávám adrenalinový situace, a přesto je zažívám. V horách v Gruzii jsem omdlívala hrůzou, když kamaráda kopl kůň, další cestovatel mu okamžitě polil ránu vodkou a začal jí tupou jehlou a modrou nití z šitíčka sešívat. Při noční bouřce ve stanu jsem se klepala jak ratlík a modlila se za spásnej konec. A na Silvestra propotila triko, když František dostal alergickou reakci a začal otejkat tak, že jsem volala sanitku a jeli jsme po liduprázdný novoroční silnici za blikání modrejch světel do nemocnice.

Blíží se moje narozeniny a já si uvědomuju, že život je jako skladba, do který se stačí zaposlouchat. Pulzuje jako krev v žilách a dokud proudí, žijeme. Obdivuji jejího skladatele, dokáže roztančit i konejšit. Kdoví, co zahraje příště. Zbytečně se neptám, naslouchám, důvěřuju. Jsem věrná posluchačka. Bude mi 27 a nechávám se nést.