Mnoho povyku pro bramborovej salát

Bramborovej salát je pro některý rodiny jako droga. A nejlepší matroš má vždycky babička.

IMG-20181209-WA0002

„Babi, tak jak je to s tím salátem?“ „No, víš, Haničko, to není jen tak…“

Těšíš se na něj celej rok. Když ho před tebe postavěj, rozšířej se ti zorničky vzrušenim. Nic jinýho nevidíš, neslyšíš. Vrhneš se na něj. Bramborovej salát.

V naší rodině se nikdy moc neprožíval. Salát jedli většinou rodiče, my s bráchou měli radši obyčejnou bramborovou kaši. Tunu majonézy a slast, o který lidi básněj, proto nemám tolik v krvi, ale všimla jsem si, že pro některý je to smysl života. Třeba pro mýho nastávajícího.

Odjakživa slyším chvalozpěvy na salát, co dělá jeho babička. „Ty brambory jsou nakrájený na tak malý kousíčky, to je neuvěřitelný! Je fakt skvělej, to se musim taky naučit!“ Řikám oukej, zjisti od ní, jak se dělá, vyzkoušíme ho.

František vyloudí recept, nakoupí ingredience a pak padne s nějakou nevolností do postele. Je to na mně. Stojím v kuchyni, před sebou mísu brambor a ručně napsanej postup. Začnu krájet. Snažím se stejně jako jeho babička nasekat zeleninu na co nejmenší kostičky, i když po pátý bramboře bych jí tam nejradši hodila celou. Přidám suroviny podle seznamu, ochutnávám, dochucuju, míchám. Hotovo.

Fanda se oklepe a jde ochutnat. Nandá si na talíř a s vážnou tváří hodnotí každý sousto. Nemračí se, ale ani se neusmívá. „Sakra, copak jsem tam zapomněla něco dát?“ napadá mě. „Je moc dobrej,“ řekne soustředěně. „Ale stejně by mě zajímalo, jak to že, i když máme úplně stejnej recept, ten babiččin je prostě nejlepší na světě.“

Nabízejí se dvě možnosti. Buď mísu vzít a celou mu jí vysypat na hlavu, anebo si nalít plnou sklenici vína a prudkou reakci zapít. Vzhledem k tomu, že nechci mít majolku na koberci, volím druhou možnost.

Po pár sklenkách mi dojde, kde se stala chyba. Ne v tom, že bych přidala moc mrkve nebo málo okurek. Zmýlení proběhlo hned na začátku. Chtěla jsem se něčemu vyrovnat. Přiblížit se ideálu, kterej přede mě Fanda předložil jako jeho vysněnej stav. Udělat to aspoň z části stejně dobře. Jenže pokoušet se něco věrně napodobit je blbost. A srovnávat se s někým ještě větší! Nezapomněla jsem při tom všem krájení a míchání taky tak trochu na sebe?

Při vaření, ale i v životě, je přece hlavní objevovat, zkoušet a řídit se podle vlastních chutí, ne podle chuťovejch pohárků toho druhýho. Pro někoho je bramborovej salát jako droga a nejlepší matroš má vždycky babička. Tohle předčit je nemožný a hlavně, proč po tom tak bažit? Možná časem najdu recept, kterej mi bude lahodit ještě víc. Budou se mi na něj sbíhat sliny. Připravovat ho budu s nadšením a fortelem. Okolní svět přestane existovat. Nic jinýho neuvidim, neuslyšim. Olíznu se a vrhnu se na něj. Bramborovej salát.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s