Dlouhý stíny, tanec vdov

 „A co Honza?“ zeptá se mě Natan. Honza je můj bejvalej a je téměř dva roky mrtvej. Přemejšlim, jestli odpovědět: „Jo, má se skvělej, nedávno mi poslal selfíčko s Ježíšem.“ Nebo si vymyslet jinou odpověď. Nakonec jen mlčim a pak řeknu: „Ty si debil.“ Nikdy by mě to nenapadlo, ale jo, děje se to. Lidi kolem vás prostě zapomenou, že je váš blízkej po smrti. Nebo se nenaučí jméno vašeho novýho kluka. Nebo obojí. Tehdy jste mi pořád říkali, jdi dál, jdi dál. Vzkázat byste to ale měli sobě. Tyhle přeřeky jsou trapný. A to je jen jedno z mnoha úskalí, který na vás jako na pozůstalou osobu čekaj.

Máte třeba chuť na nějakou romantickou komedii, a tak jdete na film Pěkně blbě. Brzo vám dojde, že to byl pěkně blbej nápad. Hrdinka je polovinu filmu v kómatu, a i když milujete černej humor a scény, kde si herci dělaj z těžkejch situací srandu, tady si z nich bohužel nikdo legraci nedělá. Když jsem přihlížela, jak její milovanej klečí u postele a láme ze sebe věty, chytla jsem se za hlavu a říkala si: „Na tohle nepotřebuju koukat, to jsem zažila, do háje.“ Mělo mi to dojít. Ale ok, jaksi jsem myslela, že to bude legrace. Aspoň můžu bejt děsně chytrá a mít poznámku: lidi v umělym spánku ve skutečnosti nejsou tak sexy jak ve filmech, do očí jim doktoři nakapou modrou tekutinu, aby se jim neslepovala víčka, takže vypadaj, jako kdyby je právě přivezli z travesti show. Tak. A máte to.

Další nástraha číhá na Facebooku. Nemluvím ani tak o tom, jak se musíte odhodlat udělat z profilu zemřelýho neaktivní stránku, aby na vás furt neskákaly připomínky, kdy má narozeniny. Můžou se stát ještě další věci. Když jsem se tenkrát dozvěděla, že Honzu našli polomrtvýho někde v Poděbradech, vůbec jsem nevěděla, jak se tam do háje dostal, a tak nezbejvalo, než se obrátit na Facebook. Vyhledala jsem událost, která se tam ten víkend udála, a bombardovala všechny, co měli zatrženo, že se účastnili. Mnoho z nich mi odpovědělo. Ale některým tento můj dotaz (jelikož jsem je neměla v přátelích) spadl do žádosti o zprávy. Hm. Rok a půl od toho, co bylo po všem, se někdo asi nudil, klikl na tuto kolonku a rozhodl se odpovědět. Dotyčná osoba zřejmě žije v jiném časoprostoru. A hulí. A bere drogy. To si takhle jedno odpoledne jdete vesele po ulici a najednou vám zavibruje telefon a vyskočí na vás podrobný popis toho, co se tenkrát přihodilo a jak to vypadalo. Musím dodat, že autor nešetřil detaily. Divím se, že mi neposlal fotku. Ou jé! Jo, moje chyba, neměla jsem to číst. Ale byla jsem v takovym šoku, že jsem to prostě prolítla očima. Nejdřív jsem stála jak přimražená a jenom mi bušilo srdce. Následně jsem se neskutečně naštvala – jak na celou situaci (proboha, jak mi může někdo po tak dlouhý době tohle napsat?!), tak znovu na NĚHO, kterej mě svoji smrtí dovedl do blázince. Začala jsem nadávat, roztrhala všechny papíry, který jsem nesla s sebou, házela dlažebníma kostkama, mlátila do popelnic, lomcovala dopravníma značkama, křičela. Lidi se za mnou otáčeli, a tak jsem hulákala i na ně: „Co koukáte? Nečumte…“ Pak jsem si vyčerpaně sedla na chodník a tomu týpkovi odepsala: „Tak teda dík.“

A takhle to my pozůstalí, prosím, máme. Jednoduchý to vůbec není. O to větší ale holt musíme bejt tvrďáci. A to se hodí. Pak se jen tak nesesypem, když nás třeba vyhoděj z práce, bezmyšlenkovitě zahodíme kreditní kartu, poškrábeme auto nebo něco zkoníme. Vlastně se všem takovejm prkotinám smějem. Tudíž vlastně díky všem, kteří se na tom mym zocelováním podílej. Je to občas o nervy, a nejradši bych to tady někdy celý zapálila, ale myslim, že po tom všem mě už jen tak něco nepřekvapí. A to je vlastně supr.

P1310196

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s