Vražda

Představovala jsem si chomáče vaty v koutě pokoje a v nich zachumlaná semínka. Něžný výkvět nového života. Bezpečí. Ticho. A do toho vražda u nás v domě. Ne, nebylo to v domě. Ale bylo to tak blízko, takový kousek. Jako kdyby to bylo u sousedů. Ta násilná smrt se mě dotýkala. Stékala mi po zádech, škrtila mě, přehodila přese mě černou deku. Byla to vražda a mě to vyděsilo, dva dny jsem nevylezla z domu, hrozně jsem se bála. A pak, i když už jsem chodila venku po ulici, jako kdybych se pořád schovávala u sebe v pokoji. Koukala se přiopile na svět. Padala mi víčka. Střídavě se mi motala hlava, střídavě se mi chtělo zvracet. Střídavě jsem se bála úplně známých věcí. Bylo to zlé.

Do toho se před očima točily vzpomínky. Umírající tělo. Tělo, které bylo už víc mrtvolou, než živým člověkem. Tělo, pro které si přišla smrt. Ta bezmoc, ta bezmoc. Strašidelné halucinace. Mrtvola se třeba zprudka posadila na posteli a já hrůzou zešílela. Přitom se mrtvola vůbec neposadila, jen tiše odplouvala ze života, jako kdyby se nic tak hrozného nedělo. Vlastně to ani strašné být nemuselo. Jednou taje sníh, jednou padá listí a jednou někdo zemře, utěšovala jsem se. Strašné to ale bylo, přes všechny moje výmysly. Obzvlášť děsivé bylo, když mě nechali s mrtvolou sami v pokoji (to jsem ještě nevěděla, že to je mrtvola, ještě to nevěděl nikdo, o to to bylo horší). Asi jsem měla něco říct. Ale co? Já řekla: „Ty vole…“ Některé věci si člověk zapamatuje.

Druhou noc poté, co jsem se o zabití dozvěděla, se mi zdál sen, jak někdo blízký zemřel a my jako pozůstalí vyndáváme jeho orgány. Čistíme je. Dáváme do mísy. Bylo mi z toho zle, ale v čele stál guru, kterému se vše zdálo přirozené, a říkal, že to musíme udělat. Vzal do ruky srdce zemřelého, které paradoxně ještě tepalo. Uchopil nůž a probodl ho. Srdce nebylo svalem ale spíše skořápkou, a tak se ozval dutý zvuk, který mi byl hodně povědomý. Jako kdybych ho už někde slyšela. Tak takhle se ohlašuje smrt?

Šel z toho mráz po zádech. Temný sen. Stejně jako život. A zítra pohřeb.

A také jsem zasadila semínka rozmarýnu a čekám, zda vyrostou.

Někdy raději rychle změním téma, abych si zachovala zbytek rozumu.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s