Fabriky zdevastovanejch duší

Máš chuť všechno zahodit. Rychle. Hned. To sou nekonečný sny, fabriky zdevastovanejch duší, to je půl kilo koksu v igelitce z tesca. To je smrad perníku, kterej vaří tvůj fotr, to sou dlouhý zničený vlasy vymáchaný v peroxidu. To je láska dvou zoufalců koupajících se v louži u kyvadla. Vytřeštěný oči a úděs: To si děláš srandu?! Kovadliny strachu padající na naše záda. Pojď, zdrhej, vyser se na to. Věčný dotazy, točení se v kruhu. Doháje. Tvůj guru, tvůj dealer. Vidíš ho všude. Ve všech chlapech, který po ulici potkáme. Všude vidíš svýho pitomýho dealera. Zapomeň na něj, radši se nezastavuj, nevíš, jak to dopadne, ještě skončíme v místním nonstopu a vylezem za dva dny. Zatracený kolotoče, neskutečná touha po blahu, výhružky a utápění, rozškrábaný ruce. Noční můry, po kterejch se budíš v koutě daleko od postele, kde spí jeden z těch kluků, který už nechceš znát. Z kapes mu padaj buchny. Buch buch buch. Buší ti na dveře, buší ti na spánky, buší ti ještě srdce? Miluješ ho.

p1300891

Naše matky nás chtěj chránit. Ta moje nepije, ta moje nepije. Opakuješ jako mantru. Bloudíme sem a tam, prší na nás, máme mokro v botách, nikdy se nechlácholíme. Když šlápnu do hovna, směješ se mi a říkáš, to nevadí, to je přece úplně jedno, směješ se nahlas. Jedem v prázdný tramvaji na konec světa. Jíme v zapadlejch restauracích, ve kterejch jsme jediný hosti. Jídlo dostanem úplně studený, stěžujem si a chcem, aby nám ho sakra přihřáli v mikrovlnce. Čekáme. Pijem kolu z plechovky, stačilo by jednou to nevydržet a porušíš všechny ty sliby, který dáváš každej den doktorům ve stacíku. Nepít. Nefetovat. Bejt dobrá. Jasně. Pijem kolu. Ty light a já normální. Vždycky.

Sere tě všechno. Tvoje postava, minulost, ostatní pacoši, se kterejma chodíš na terapie. Maj žloutenku, podmínku i děti. Sou to individua všeho druhu. Tady už nikdo nemůže vyhrát hru v tom, kdo je větší cvok. Magoři sou všichni. Mě najednou nesere nic. Ani to, že o tom furt mluvíš. Je mi to jedno. Cejtim s tebou, v tomhle začouzenym světě, kde prášky na spaní už nezabíraj, naši bejvalí kluci sou jak přízraky ze špatnejch filmů, kde neexistuje blaho ani štěstí pro všechny. Cynismus vykoupenej velkou dávkou slz. Prej bys neměla běhat po svobodě, prej by tě měli zavřít. Chodíme do malejch kin a sníme o světě, kterej nikdy nebude. To je naše rozervanost, zahozenej život. Úšklebek malejch hezkejch holčiček.

Chováme se jako normální lidi, ale normální nejsme ani trochu. Oblečem si hezký šaty a jdem na koncert. O přestávce se motáme mezi snobama v kvádrech. V zrcadle se upravujou dámy ověšený šperkama a ty mi vyprávíš, jak si dala do zastavárny zlatej řetízek po babičce. Nejradši bys v psaníčku měla psaníčko. Ironie, podlost, podlamující se nohy. Vracíme se domů. Rozsypaný popelnice, bezďák, co chce prahy, těhotná kurva na rohu. Siluety stínů, blbý představy, nihilismus. Nadávky a prázdnej karton od kefíru. V tom všem je naše bytí. Nikdy nebude lepší. Je drastický. Křehký. Topící se. Zaseknutý v podivnym bezčasí, kde nic neplyne, tak jak by mělo. Nic se neposouvá. Všechno zůstává nebezpečně nastražený. Bojíš se? Co bude za tejden? Co bude proboha za rok? Boj, napětí, neustálej strach o vlastní život. Smutek. Zničenost. Neovladatelná touha to všechno pro jednou rozseknout. Ale není jak. Jen další útěk, další běh do neznáma, další pád. Dá se to vůbec ustát? Někdy je lepší se neptat.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s