A uvnitř mě je jaro

Pravdu dí ten, kdo vede k objevení pevného bodu v sobě. Jsou soumraky, pro které by jeden plakal. Je moře, ve kterém bych plavala svobodně a beze strachu. Síla mnou proniká jako pevným proutkem odhodlaným růst. Je zima a uvnitř mě je jaro.

Jsou věci, které jsou tajemné pro mě i pro ostatní. Nestraší mě ale tak jako kdysi. Přijímám je, tak jak jsou. Přemýšlím a více se přátelím se vším, co objevím. Je to nádherný pocit volnosti. Duše je klidná. Už vím, jak vypadají zarostlé háje a strmé útesy. Znám také louku, na které se cítím jako ve svém nejmilejším snu.

Miluji. Miluji všechny i s jejich chybami. Ale v prvé řadě, mám ráda sebe. Z toho pramení i spokojenost s druhými. Tak dlouho jsem byla zamotaná v koloběhu čehosi nešťastného. Trpěla rány, vše bylo špatně. Teď si snažím ohmatat tento nový stav. Zapamatovat si ho. Uchovat v sobě. Až zase někdy sejdu z cesty, věřím, že se dovedu napojit zpátky.

Nedávno jsem přemýšlela o víře. O bohu. Opět jsem byla ukřivděná. Pokud bůh existuje, proč mi nedá nějaké znamení? V hlavě mi jako odpovědi zněly věty, které jsem vyčetla z knih. O trpělivosti. O pochybování. O otevřeném srdci. Jedna věc je číst úvahy filozofů. Druhá pak sama za sebe skutečnost upřímně prožít. Dospěla jsem k něčemu novému, co mě aspoň na čas uspokojilo. Já přece nemohu od boha (světla, toho nejvyššího, cokoli si pod tím slovem kdo představí) chtít, aby ke mně promlouval, pokud jsem vůči němu skeptická, zpochybňuji ho a tím ho svým způsobem odstrkuji ze života. Zkusit si jen na chvíli představit, že jeho láska opravdu existuje. Je bezpodmínečná a naplňující. Pozorovat, co se bude dít. Snadno se o tom píše, ale důležité je to udělat. Je to to samé, jako kdybychom u stolu v kuchyni debatovali o tom, zda máme otevřít hostu, který klepe na dveře. Jeden by řekl, že je dobré ho vpustit. Druhý zas, že je lepší nikomu cizímu neotevírat. Nikdo by ale neudělal nic. Co takhle zkusit vstát a vzít za kliku?

Dny plynou. Koupu se v mlze husté jako pěna. Podlaha v pokoji je studená. Než zatopím, chvíli trvá, než je v bytě teplo. Stojím v županu u okna. V ruce hrnek s čajem. Sleduji, jak venku taje sníh. Včera moje milovaná kamarádka na procházce v lese nadšeně pronesla: „I zítra bude takhle krásně ošklivo.“ Ze srdce jsem se musela smát. Zbožňuji mlhu, tmu, ponuré hvozdy, mystickou přírodu obalenou v bílé pokrývce sněhu. Pravý čas na tichou meditaci. Klid. Naplňující samotu. A toulky vlastním nitrem.

p1300440

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s